Detail rozhodnutí

IV.ÚS 791/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.791.02
Datum: 7. 2. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 791/02 ze dne 2. 7. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 791/02

Ústavní soud rozhodl dne 2. července 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti M., a.s., zastoupené JUDr. T. D., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Dobrušce při ověřování neplatnosti rozhodnutí ze dne 13. 11. 1998, čj. 26667/98/254973/5645,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti postupu Finančního úřadu v Dobrušce, který jí sdělením ze dne 26.

2002, čj.

26353/02/254970/1939, oznámil, že neověří podmínky neplatnosti shora označeného dodatečného platebního výměru o doměření daně z přidané hodnoty.

Stěžovatelka tvrdí, že tímto odmítnutím finanční úřad porušil čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dodatečný platební výměr je dle jejího názoru neplatný, neboť neobsahuje číslo platebního výměru, jak požaduje ustanovení § 32 odst.

2 písm. b) zákona ČNR č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud nálezem uložil Finančnímu úřadu v Dobrušce zahájit řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti předmětného platebního výměru.

Ze spisu Finančního úřadu v Dobrušce, vedeného k rozhodnutí ze dne 13.

11.

1998, čj.

26667/98/254973/5645, a ze spisu Finančního ředitelství v Hradci Králové, vedeného k rozhodnutí ze dne 20.

1999, čj.

1005/130/1999-ŠK, které si Ústavní soud vyžádal, mimo jiné vyplynulo, že správce daně vydal dne 13.

11.

1998 dodatečný platební výměr, kterým stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za rok 1996 v celkové výši 687 256,- Kč.

Odvolání stěžovatelky směřující do podstaty věci Finanční ředitelství v Hradci Králové zamítlo rozhodnutím ze dne 20.

1999, čj.

1005/130/1999-ŠK.

Řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13.

2000, čj.

31 Ca 209/99-10, zastavil z důvodu opožděného podání žaloby.

Stěžovatelka následně podala žádost o přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků, které Ministerstvo financí nevyhovělo a rozhodnutím ze dne 31.

2002, čj.

392/39 638/2000, přezkum nepovolilo, když konstatovalo, že předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové není v rozporu s právními předpisy a ani se nezakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena ve správné výši.

K žádosti stěžovatelky o ověření neplatnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Dobrušce ze dne 13.

11.

1998, čj.

26667/98/254973/5645, správce daně sdělil, že označené rozhodnutí obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť jak plyne z formulace ustanovení § 32 odst.

2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí nemusí nutně obsahovat číslo platebního výměru.

Předmětnému platebnímu výměru nebylo samostatné pořadové číslo přiděleno, a proto je neobsahuje.

Ústavní soud přezkoumal postup Finančního úřadu v Dobrušce při ověřování podmínek neplatnosti jeho dřívějšího rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdí, že předmětný dodatečný platební výměr je neplatný.

Orgány veřejné moci, Finanční ředitelství v Hradci Králové v odvolacím řízení, Ministerstvo financí v řízení o povolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků a Finanční úřad v Dobrušce při ověřování podmínek neplatnosti rozhodnutí, však dospěly k názoru opačnému.

Podstatou ústavně právní argumentace se tak stal odlišný právní názor stěžovatelky na bezvadnost a tudíž i platnost dodatečného platebního výměru.

Princip subsidiarity procesních prostředků ve vztahu k ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci.

Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov.

Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.

Beck, 2001, str.

330).

Stěžovatelka však při ochraně svých práv nevyužila všech procesních prostředků, které zákon poskytuje, a zvoleným procesním postupem, jak shora uvedeno, se fakticky připravila o možnost meritorního soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, neboť žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20.

1999, čj.

1005/130/1999-ŠK, podala po lhůtě stanovené zákonem, žalobu proti rozhodnutí Ministerstva financí podle o.s.ř. ve znění zákona č.

30/2000 Sb., kterým byla omezena výluka "rozhodnutí procesní povahy", zřejmě nepodala vůbec.

K otázkám existence nulitních správních aktů Ústavní soud již dříve vyložil, že z důvodu účelnosti a ekvity bylo třeba rušit i nulitní rozhodnutí, přestože z hlediska teorie jde o akt pojmově nezrušitelný.

K tomuto závěru vedla Ústavní soud skutečnost, že tehdejší platná právní úprava (občanský soudní řád ve znění účinném do 31.

12.

2002) neumožňovala v takových případech soudům vydat deklaratorní rozhodnutí a takové akty se nadále představovaly jako správní rozhodnutí a jako exekuční titul byly zpravidla schopny citelně zasáhnout sféru práv a povinností osoby (srov.

ÚS, sv.

18 č.

58, sp. zn.

IV.ÚS 547/99 ).

Tato situace byla napravena až účinností soudního řádu správního, zákon č.

150/2002 Sb., podle kterého se lze domáhat vyslovení nicotnosti správního rozhodnutí, případně tuto nicotnost vysloví soud i bez návrhu (§ 65, § 76 soudního řádu správního).

Jestliže se tedy dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Dobrušce v rozhodovací praxi správních orgánů jevil v souladu s principem presumpce správnosti správních aktů jako akt platný, pak stěžovatelka mohla a měla napadnout jeho platnost v podaném odvolání a správní žalobě, což však neučinila.

Pod zorným úhlem právních názorů shora vyložených a v daných souvislostech celého případu Ústavní soud přezkoumal postup správce daně při ověřování podmínek neplatnosti předmětného rozhodnutí, opodstatněnost stěžovatelčina tvrzení o porušení čl.

36 odst.

1 Listiny však neshledal.

Postup správce daně, způsob jeho sdělení a forma oznámení, že neshledal důvody k ověření neplatnosti, byly "po právu", toto sdělení nemá povahu meritorního rozhodnutí a jako takové není schopno zasáhnout do sféry chráněných ústavních práv a svobod, přičemž samotný odlišný právní názor stěžovatelky na bezvadnost, a tudíž i platnost předmětného rozhodnutí k posunutí věci do ústavně právní roviny a následnému zásahu Ústavního soudu nepostačuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. července 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu