Detail rozhodnutí

IV.ÚS 771/02

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:4.US.771.02

Datum

7. 8. 2003

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 771/02 ze dne 8. 7. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 771/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. B. F., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2000, čj. 24 K 30/99-51, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2001, čj. 2 Ko 55/2000-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18.

12.

2002, doplněným podáními ze dne 14.

4.

2003 a ze dne 13.

5.

2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.

2.

2000, čj.

24 K 30/99-51, kterým byl na jeho majetek prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing.

J.

Š.

Současně navrhl zrušit i potvrzující rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.

8.

2001, čj.

2 Ko 55/2000-89.

Uvedl, že ve věci podal též dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 25.

9.

2002, čj.

29 Odo 842/2001-254, jež bylo jeho právní zástupkyni doručeno dne 30.

10.

2002.

Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné posouzení zjištěného skutkového stavu.

Má za to, že k jeho argumentům nebylo v rámci řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka vůbec přihlédnuto, ačkoliv by jím tvrzené skutečnosti určitě vedly k zamítnutí návrhu.

Je i nadále přesvědčen, že návrh na konkurs byl podán osobou, která k tomu nebyla aktivně legitimována.

Obecné soudy se, dle jeho názoru, dostatečně nevypořádaly s jednostranným započtením ze dne 30.

6.

1998.

Soud měl provádět dokazování ke skutečnostem mezi účastníky sporným.

Postupem obecných soudů tak bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava").

Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především vyjádřil pochybnosti o včasnosti podané ústavní stížnosti, a to vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25.

9.

2002, čj.

29 Odo 842/2001-254, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

Dále uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své argumenty a námitky proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kterými se odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16.

8.

2001 podrobně zabýval.

Ke svým tvrzením stěžovatel v průběhu odvolacího řízení nenabídl žádné důkazy a nenabízí je ani ve své ústavní stížnosti.

K posouzení toho, zda navrhovatel konkursu doložil svou tvrzenou pohledávku za stěžovatelem, nebylo jednání třeba nařizovat.

Vyjádřil přesvědčení, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo a poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 420/97 .

Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako opožděná, případně jako nedůvodná zamítnuta, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu.

Námitky uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatel uvedl již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně a odvolací soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem vyrovnal.

V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance.

V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud neshledal ani namítané porušení čl.

90 Ústavy.

Toto ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s čl.

95 Ústavy jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců.

Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

To, že se výsledek soudního řízení stěžovateli nezamlouvá, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru.

Pokud jde o Vrchním soudem v Olomouci uplatněnou námitku, týkající se údajně opožděně podané ústavní stížnosti, Ústavní soud v tomto směru odkazuje na své sdělení uveřejněné pod č.

32/2003 Sb.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2003