Detail rozhodnutí

IV.ÚS 738/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.738.01
Datum: 16. 6. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 738/01 ze dne 16. 6. 2003 N 91/30 SbNU 375 Oprávnění orgánů veřejné moci posuzovat dopad konfiskačních výměrů vydaných v tzv. rozhodném období z hlediska v úvahu přicházej

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 16. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 738/01 ve věci ústavní stížnosti F. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 9. 2001 sp. zn. 38 Ca 320/2000, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, z 20. 6. 2000 sp. zn. PÚ 4959/92, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí.

Výrok

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2001 č. j. 38 Ca 320/2000-28, jakož i rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20. června 2000 sp. zn. PÚ 4959/92 se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel brojil proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno taktéž jím napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20.

2000 sp. zn.

PÚ 4959/92, jímž bylo podle § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodnuto, že není vlastníkem blíže označených a popsaných nemovitostí v obci hl. m.

Praha, k. ú.

M., neboť podle odůvodnění těchto rozhodnutí nesplňuje jednu z podmínek předpokládaných v § 2 odst.

1 zákona č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb., v tehdy platném znění, (dále jen "zákon č.

243/1992 Sb."), tj. neprovinění se proti československému státu.

V rámci ústavněprávní argumentace konstatoval, že se těmito rozhodnutími cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl.

11 odst.

1 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Co do odůvodnění svého tvrzení o porušení označených základních práv stěžovatel uvedl, že jak správní orgán, tak posléze i obecný soud při posuzování důvodnosti jeho restitučního nároku jednak vyšly z toho, že konfiskační výměr, jímž byly předmětné nemovitosti, jejichž vydání se domáhal, konfiskovány, byl vydán v souladu s § 1 odst.

3 dekretu č.

108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel byl - na což je v něm coby důvodu konfiskace výslovně poukázáno - uznán vinným proviněním proti národní cti ve smyslu dekretu č.

138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, ve znění pozdějších předpisů, kteréžto správní rozhodnutí považovaly oba uvedené orgány veřejné moci pro účely restitučního řízení za závazné, a dále, že jeho restituční věc je tudíž nutno podřadit pod skutkovou podstatu uvedenou v § 2 odst.

1 zákona č.

243/1992 Sb.

V této souvislosti stěžovatel, s odkazem na konkrétní blíže rozvedené okolnosti, v řízení před orgány veřejné moci namítal, že se v daném případě stran jeho osoby jednalo o politickou perzekuci a postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§ 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb.], když příslušné správní rozhodnutí ve formě trestního nálezu, o něž se následně konfiskační výměr opíral, stejně jako i předmětný výměr samotný, součástí jeho politické perzekuce realizované v rozhodném období nepochybně bylo.

Jak v ústavní stížnosti dále poznamenal, je nutno vzít v úvahu i to, že ve správním řízení byl uznán vinným proviněním proti národní cti v podstatě pro tytéž skutky a na základě udání stejných osob, pro které proti němu bylo vedeno v roce 1945 trestní stíhání podle dekretu č.

16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto skončilo usnesením veřejného žalobce u Mimořádného lidového soudu v Praze zastavením řízení.

Podle tvrzení stěžovatele s ohledem na výsledky tohoto řízení a na další skutečnosti zjištěné v průběhu vyšetřování navrhla tehdy vyšetřovací komise zastavení řízení i se zřetelem k dekretu č.

138/1945 Sb., a to z toho důvodu, že svědci vypovídající v jeho neprospěch byli mj. údajně vedeni osobní záští, a tudíž nevěrohodní.

Ovšem nalézací komise, jež ve správním řízení rozhodovala a v níž měli rozhodující většinu členové KSČ, se tím neřídila a provedla pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch při pominutí dalších navrhovaných důkazů.

Odvolací řízení bylo poté záměrně protahováno až do doby, než bylo zrušeno správní soudnictví, a rozhodnutí o provinění se proti národní cti bylo Ministerstvem vnitra potvrzeno bez ústního jednání a navrhovaného doplnění dokazování v roce 1950.

Stěžovatel vytýká orgánům veřejné moci (Městskému soudu v Praze a Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkovému úřadu) nezohlednění naznačených rozhodných momentů a neprovedení navrhovaného důkazu příslušným spisem vedeným ohledně řízení na základě dekretu č.

138/1945 Sb., v archivu hl. m.

Prahy se nacházejícím, když takový důkazní návrh v restitučním řízení přednesl, neboť se neztotožnil s právním náhledem (učiněným v jeho restituční věci rozhodujícími orgány veřejné moci) opírajícím se o názor, dle něhož nelze trestní nález vydaný správním orgánem v restitučním řízení nikterak přezkoumávat.

Z těchto důvodů se potom domáhá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Z připojeného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

38 Ca 320/2000 a spisu Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu (sp. zn.

PÚ 4959/92), které si vyžádal, jakož i příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že označený pozemkový úřad vydal napadené rozhodnutí poté, co danou věc přes stěžovatelem tvrzenou politickou perzekuci posoudil na základě § 2 odst.

1 zákona č.

243/1992 Sb.

V podaném opravném prostředku následně stěžovatel opět poukazoval na subsumpční kritéria uvedená v § 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb. a navrhoval provedení důkazu příslušným spisem trestní nalézací komise, jejíž správní řízení bylo zakončeno vydáním předmětného trestního nálezu (trestní komise nalézací č.

30 ÚNVP č. j.

Š/35-IV. ze dne 18.

1947), neboť na ten bylo v konfiskačním výměru hospodářského referátu Obvodního národního výboru v Praze 14 zn.

562/4.1.51-VIII-14 ze dne 20.

11.

1952 co do jeho adekvátnosti poukazováno.

Shodný důkazní návrh na podporu svých tvrzení přednesl stěžovatel posléze i při ústním jednání v řízení před obecným soudem .

Jak je patrno z odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, považoval tamní soud provádění takového důkazu za nadbytečné, neboť vyšel z úvahy, že předmětem soudního přezkumu na základě opravného prostředku je vždy toliko rozhodnutí správního orgánu vydané v konkrétní věci, tj. opravným prostředkem před ním napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu.

Pokud tedy stěžovatel argumentoval proti rozhodnutí podle dekretu č.

138/1945 Sb., nemohl údajně k těmto tvrzením přihlédnout.

Konstatoval, že předmětem řízení podle zákona č.

229/1991 Sb. nemůže být přezkoumávání těchto trestních nálezů.

Má za to, že pozemkovému úřadu jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat dřívější rozhodnutí jiných orgánů a vyjadřovat se k jejich zákonnosti či nezákonnosti, resp. neplatnosti, a to i s ohledem na ustanovení § 40 odst.

1 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

Pozemkový úřad podle přesvědčení soudu musel vzít v úvahu pouze to, že konfiskace proběhla a že důvodem k ní bylo rozhodnutí o potrestání stěžovatele podle dekretu č.

138/1945 Sb.

Byl tedy oprávněn jen konstatovat, že k takovému postihu došlo a na základě tohoto zjištění rozhodnout.

K tvrzení stěžovatele ohledně politické perzekuce a její relevanci z pohledu § 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb. se potom s ohledem na to, co bylo řečeno, nevyjádřil.

Na uvedených závěrech setrval účastník řízení i v podaném vyjádření k ústavní stížnosti, když současně dodal, že restituční titul podle § 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb. by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že ke konfiskaci majetku stěžovatele ve smyslu dekretu č.

108/1945 Sb. došlo bez náležitého důvodu.

S namítaným porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele se neztotožňuje a současně vyjádřil souhlas, aby Ústavní soud upustil v projednávané věci od ústního jednání.

Ústavní soud po přezkoumání posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Přitom dbal svého ústavního postavení [čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Z pohledu ústavněprávního směřujícího ke zjištění, zda došlo k dotčení na ústavně zaručeném právu stěžovatele, se Ústavní soud zaměřil na základní otázku projednávané věci, a to posouzení, zda bylo řízení vedeno způsobem zajišťujícím spravedlivý výsledek.

V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel přednesl svá skutková tvrzení odůvodňující jeho restituční nárok, k těm nabídl důkazy a co do právní stipulace (nad rámec svých povinností i v řízení před obecným soudem) odkázal na restituční důvod vymezený pojmem "politické perzekuce" v § 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb.

Svému důkaznímu břemenu spočívajícímu v povinnosti uvádět důkazy, resp. dokazovat na podporu svého nároku skutkové okolnosti přednesené a předpokládané právní normou, na základě níž uplatnil své tvrzené právo, řádně dostál.

Těmto postulátům kladeným na procesní stranu potom odpovídá povinnost soudu se s jejími důkazními návrhy zákonem stanoveným způsobem vypořádat, tudíž vyložit, z jakých důvodů se jimi s ohledem na (ne)aplikaci v dané věci rozhodné hmotněprávní normy nezabýval, jakož i v návaznosti na to se vyjádřit k odmítnutí právní kvalifikace předestřené procesní stranou (§ 157 odst.

2 občanského soudního řádu ve spojení s čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy).

Jak již bylo uvedeno, stěžovatel namítal, že předmětný trestní nález byl vydán za okolností vykazujících kritéria politické perzekuce, a tedy i o něj se opírající konfiskační výměr, a to nejen v důsledku této skutečnosti, naplňuje znaky uvedeného pojmu vymezujícího jeden z restitučních titulů.

Touto právní kvalifikací se ovšem obecný soud nezabýval, patrně proto, že to nepovažoval z důvodu svého výše vyloženého právního názoru za relevantní.

S přihlédnutím k těmto zjištěním Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře v souvislosti s dotčenou problematikou opakovaně vyložil, že v restitučním řízení nejsou sice ani správní orgány ani soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou nicméně oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů (např. sp. zn.

IV.

ÚS 32/95 , sp. zn.

III.

ÚS 225/96 , sp. zn.

IV.

ÚS 117/96 , sp. zn.

III.

ÚS 150/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č.

76; svazek 7, nález č.

18; svazek 9, nález č.

103; svazek 17, nález č.

9 - a další).

Restituční titul uvedený v § 6 odst.

1 písm. r) zákona č.

229/1991 Sb. by v opačném případě ztratil v těchto skutkových situacích jakýkoliv smysl.

Řečené stanovisko potom platí i ve vztahu k projednávané věci stěžovatele, neboť provázanost předmětného trestního nálezu (jehož vydáním mělo být, dle dosud procesně blíže neověřeného tvrzení stěžovatele, uskutečněno jednání naplňující znaky politické perzekuce v rozhodném období, tj. v době od 25.

1948 do 1.

1990) a na něj navazujícího konfiskačního výměru je nezpochybnitelná, když vydání jednoho rozhodnutí (konfiskačního výměru) je podmíněno existencí druhého (trestního nálezu).

Napadená rozhodnutí odpovídající zohlednění uvedených právních momentů postrádají, v důsledku čehož nelze než uzavřít, že ze strany rozhodujících orgánů veřejné moci nebyla dosud poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele (čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny).

Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, posouzení konfiskačního výměru pouze formálně bez neprověření namítané neadekvátnosti jeho materiálního podkladu, jak se tomu v projednávaném případě stalo, nemůže za popsaných okolností podle názoru Ústavního soudu bez dalšího obstát.

Doposud zjištěný skutkový stav věci jeví se tak nedostatečným pro její řádné posouzení (§ 153 odst.

1 občanského soudního řádu, § 32 správního řádu), pročež je třeba uzavřít, že při snaze o nalézání práva a úsilí o něj nebyla stěžovateli zatím poskytnuta zákonným a ústavním postulátům odpovídající ochrana.

S ohledem na takto vyložené důvody Ústavní soud, aniž by však jakkoliv meritorně předjímal výsledek dalšího znovu otevřeného řízení před orgány veřejné moci, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.

2001 č. j.

38 Ca 320/2000-28 zrušil [§ 82 odst.

1 a odst.

3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Současně zrušil i rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 20.

2000 sp. zn.

PÚ 4959/92, a to jednak proto, že danou protiústavnost shledal již v tomto rozhodnutí, jednak z důvodů procesní ekonomie.

Pokud potom stěžovatel namítal dotčení vlastnického práva ve smyslu čl.

11 odst.

1 Listiny, nebylo mu lze v tomto směru přisvědčit, neboť - jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - tento článek chrání vlastnické právo existující, nikoliv tvrzený nárok na ně uplatněný v restitučním řízení.