Detail rozhodnutí

IV.ÚS 707/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.707.02
Datum: 22. 9. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 707/02 ze dne 22. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 707/02

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003. v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1) ing. J. W. a 2) V. W., zastoupených JUDr. A. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2002 čj. 30 Ca 108/2000-51,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zamítajícímu jejich žalobu proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 24.

2000 čj.

U OÚSŘ 99/53643/Kli/Ha, kterým bylo stěžovatelům, ve spojení s rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 22.

10.

1999, nařízeno, aby odstranili stavební úpravy v jejich bytě, v důsledku kterých se odpojili od centrálního domovního topného systému a bez stavebního povolení vybudovali samostatné etážové topení.

Stěžovatelé uvádí, že v srpnu 1992 ohlásili příslušnému stavebnímu úřadu v souladu s ustanovením § 57 odst.

1 zákona č.

50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební úpravy, k čemuž stavební úřad neměl námitek a v opatření ze dne 26.

1992 provedení stavebních úprav časově limitoval, což stěžovatelé dodrželi.

Rok poté stavební úřad svoje opatření ze srpna 1992 zrušil a rozhodnutím ze dne 3.

1994 nařídil stavbu odstranit, neboť byla provedena bez stavebního povolení.

V přezkumném mimoodvolacím řízení Ministerstvo pro místní rozvoj dne 20.

11.

1996 toto rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo zpět k novému projednání a rozhodnutí.

V dubnu 1999 zahájil stavební úřad řízení o odstranění nepovolené stavby a vyzval stěžovatele, aby předložili žádost o dodatečné povolení provedených stavebních úprav.

Přestože stěžovatelé žádost se všemi přílohami včas doručili, stavební úřad opětovně rozhodl o odstranění stavby.

Stěžovatelé poukazují na to, že napadený rozsudek zcela ignoruje skutečnosti svědčící o vadách řízení před správním orgánem, které způsobily nezákonnost správního rozhodnutí, a tvrdí, že v důsledku tohoto pochybení došlo k porušení jejich práv ústavně zaručených v čl.

10 odst.

1, čl.

31, čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl.

2 odst.

2 Listiny.

Žalobou napadené správní rozhodnutí je opřeno o ustanovení § 88 odst.

1 písm. b) stavebního zákona, které však dle názoru stěžovatelů na jejich případ nedopadá, neboť před realizací stavebních úprav postupovali v souladu s ohlášením, vůči němuž neměl stavební úřad žádných námitek.

Nesprávná aplikace citovaného ustanovení stavebního zákona způsobuje nezákonnost a podle stěžovatelů i zásah do jejich ústavně zaručených práv.

Pro případ, že by Ústavní soud shledal aplikaci ustanovení § 88 odst.

1 stavebního zákona jako správnou, upozorňují na to, že z hlediska posuzování zákonnosti postupu stavebního úřadu nelze od sebe oddělovat fázi, v níž bylo vydáno a posléze zrušeno opatření stavebního úřadu, a fázi, v níž probíhalo v rozmezí let 1994 až 1997 řízení podle ustanovení § 88 stavebního zákona ve znění účinném do 30.

1998 a řízení podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1.

1998 bez ohledu na ustanovení § 141 odst.

2 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že u staveb dokončených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řízení provede podle dosavadních předpisů.

Stěžovatelé rovněž předestírají Ústavnímu soudu úvahu, zda zákon nebyl porušen i tím, že řízení o dodatečném povolení stavby nebylo přerušeno podle ustanovení § 137 stavebního zákona a účastníci stavebního řízení nebyli odkázáni na soud.

V této souvislosti odkazují na právní názor Ministerstva pro místní rozvoj, které v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20.

11.

1996 uvedlo, že "pokud mezi účastníky vznikly pochybnosti o platnosti či obsahu dohody, v níž je vyjádřen souhlas vlastníka, jde o důvod k odkázání účastníků na soud a přerušení řízení podle ustanovení § 137 odst.

2 stavebního zákona".

Tím, že stavební úřad zrušil svoje opatření ze srpna 1993 a konstatoval, že dohoda z 19.

1992 není dohodou s vlastníkem, si dle stěžovatelů osoboval roli, která přísluší soudu a nikoliv správnímu orgánu.

Faktem je, že stěžovatelé podali žalobu proti stavebnímu bytovému družstvu, která byla zamítnuta.

Šlo však o žalobu o nahrazení projevu vůle, nikoliv o žalobu "určovací" související s ustanovením § 137 stavebního zákona, tedy o rozhodnutí soudu o tom, zda souhlas vlastníka byl udělen platně či nikoliv.

Co se týče porušení čl.

10 odst.

1 Listiny stěžovatelé vyvozují porušení své osobní cti a dobré pověsti z toho, že ač postupovali zcela v souladu se stavebním zákonem, orgány veřejné moci "daly za pravdu" vlastníkovi bytového domu a stěžovatel ad 1), který je stavebním odborníkem, se nyní jeví tak, že si nedokázal ve svém bytě zajistit stavební úpravy a provedl je bez stavebního povolení.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud nálezem shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

K ústavní stížnosti stěžovatel ad 1) doložil dne 4.

2003 otevřený dopis ze dne 2.

2003, který adresoval "médiím, orgánům státu, politikům a právníkům, občanským iniciativám pro lidská práva" označený "Vrchol arogance ministra Pavla Němce", dále dne 5.

2003 kopii tohoto otevřeného dopisu s podnětem k doplnění stavebního zákona ze dne 4.

2003, adresovaný Ministerstvu pro místní rozvoj, a dne 18.

2003 oba stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu další listiny jako informační materiály o shora popsaných skutečnostech s jejich opakovaným shrnutím.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soud nepostupoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn.

III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

3, č.

34).

K argumentaci stěžovatelů čl.

36 odst.

1, 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícímu z tohoto článku je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem a s přihlédnutím ke všem specifikům řízení před správním soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení o nezákonnosti správního rozhodnutí v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí patřičně odůvodnit.

Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl.

6 odst.

1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Zásada spravedlivého procesu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak Ústavní soud zjistil, správní soud tato pravidla rozhodování neporušil.

Žaloba stěžovatelů byla projednána při jednáních dne 14.

2002 a dne 20.

2002, kterých se účastnil právní zástupce stěžovatelů, rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 21.

2002.

Skutečnost, že se tak stalo až dva a půl roku po podání žaloby, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí.

Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že i tvrzení o porušení práva na rovné postavení (stěžovatelé mají zřejmě na mysli rovnost účastníků řízení podle čl.

37 odst.

3 Listiny) není opodstatněné, když v soudním řízení k nerovnosti nedošlo a rovnost ve vztahu ke správnímu orgánu ve stavebním řízení nepřichází v úvahu ani pojmově.

K námitce stěžovatelů o nesprávné aplikaci ustanovení § 88 odst.

1 písm b) stavebního zákona, Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod.

Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn.

III.ÚS 256/01 , publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

25, č.

37, a další), dále případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 114/94 , Sbírka nálezů a usnesení, sv.

3, č.

9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn.

I.ÚS 549/2000 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

22, č.

63 a další) V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.

Námitku přechodným ustanovením § 141 stavebního zákona neshledal relevantní, neboť toto přechodné ustanovení se vztahuje k řízením zahájeným před účinností stavebního zákona v době jeho přijetí, tj. před 1.

10.

1996, a nikoli v k zákonu č.

83/1998 Sb., kterým byl s účinností od 1.

1998 stavební zákon novelizován.

Ústavní soud připouští, že nespokojenost stěžovatelů s postupem stavebního úřadu v jejich věci, zejména s opatřeními a poté následnými rozhodnutími, má jisté racionální jádro.

Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl.

1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

Nicméně stejně legitimní je i možnost nápravy nesprávných opatření orgánů veřejné moci, kterou je v daných souvislostech nutno chápat v celém jejím komplexu, nejen z hlediska možností daných právní úpravou, ale i limitů soudního přezkumu, jak byly stanoveny příslušnými ustanoveními v části páté, hlavě druhé občanského soudního řádu v tehdy platném znění.

Konečně i meze ústavního přezkumu tak, jak byly shora naznačeny, nevedou k nápravě jakýchkoliv nesprávností či nedostatků, pokud nepůsobí nezákonnost v takovém rozsahu, že zakládá neústavnost a zasahuje do základních práv či fyzické osoby.

Po posouzení věci v rozsahu shora uvedeném Ústavní soud konstatoval, že jádro ústavní stížnosti spočívá na prakticky týchž námitkách, které stěžovatelé uplatnili v řízení před správními orgány a v žalobě, konkrétně dle jejich názoru nesprávný postup správních orgánů podle ustanovení § 88 odst.

1 písm. b) stavebního zákona, že tyto námitky byly předmětem soudního přezkumu a že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že správní soud se s nimi vypořádal ústavně souladným způsobem.

Nazíraje na věc pod tímto zorným úhlem, zůstává neopodstatněným tvrzení stěžovatelů o porušení práva na lidskou důstojnost ve smyslu čl.

10 odst.

1 Listiny, stejně jako i tvrzení o porušení práva na příznivé životní prostředí, které je ústavně zaručeno v čl.

35 odst.

1 Listiny.

Posledně citované ustanovení zavazuje stát, aby takové právo zajistil, tedy aby vytvořil dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a aby působil kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění.

Tohoto práva se lze v souladu s čl.

41 odst.

1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí.

Stejně tak v případě argumentace porušením práva na ochranu zdraví stěžovatelé opomíjí, že i čl.

31 Listiny je tzv. blanketní normou, která předpokládá konkretizaci "běžným" zákonem.

Argumentaci v tomto směru ústavní stížnost postrádá.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu