Detail rozhodnutí

IV.ÚS 242/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.242.02
Datum: 22. 9. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 242/02 ze dne 22. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 242/02

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. F. M., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Písku,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22.

2002 stěžovatel uvádí, že správce daně, Finanční úřad v Písku, po zahájení daňové kontroly vyzval třetí osoby, klienty stěžovatele, aby mu sdělily údaje z konkrétních listin.

K námitce stěžovatele správce daně shledal tento postup v rozporu s ustanovením § 34 odst.

4 zákona ČNR č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a listiny získané tímto způsobem (dále jen "předmětné listiny") vyloučil z dokazování.

Žádost stěžovatele, aby předmětné listiny, které jsou součástí správního spisu, byly zničeny, správce daně zamítl s tím, že zákon o správě daní a poplatků neumožňuje likvidaci listin získaných v průběhu řízení.

Stěžovatel má za to, že postupem správce daně došlo k porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě ve smyslu čl.

10 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem uložil Finančnímu úřadu v Písku skartovat listiny - odpovědi klientů stěžovatele, které nebyly získány v souladu se zákonem, a to včetně jejich kopií a příloh.

Ve vyjádření ze dne 5.

2003 Finanční úřad v Písku uvedl, že žádosti stěžovatele nebylo možno vyhovět, neboť každý spis daňového subjektu musí obsahovat veškeré listiny vzniklé v rámci daňového řízení.

Ze spisu musí být zřejmý postup správce daně při prováděné kontrole a následně při vyměření daně.

Správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji.

Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení a provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.

Předmětné listiny jsou založené ve spisovém materiálu stěžovatele, avšak z dokazování prováděného správcem daně byly vyloučeny.

Jejich likvidaci nelze provést vzhledem k tomu, že zákon o správě daní a poplatků toto neumožňuje.

Z vyžádané spisové dokumentace Finančního úřadu v Písku, rozhodnutí o námitkách ze dne 12.

1998 čj.

21841/01/1998, protokolu o ústním jednání ze dne 2.

2002 čj.

31009/02/097910, a sdělení správce daně ze dne 8.

2002 čj.

32975/02/097930/3729/La, Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a z vlastního spisu sp. zn.

III.ÚS 199/02 zjistil, že daňové řízení, v jehož průběhu byly získány mj. i předmětné listiny, bylo ukončeno rozhodnutími Finančního úřadu v Písku ze dne 16.

1998, čj.

34212/98/097910, 34245/98/097910, 34272/98/997910 a 34351/98/097910, kterými byla stěžovateli dodatečně doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1993, 1994, 1995 a 1996.

Odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo rozhodnutími ze dne 21.

1999, čj.

3659/110/1998, 378/110/1999, 379/110/1999 a 380/110/1999, žalobu proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 23.

2002 čj.

10 Ca 96/1999-38.

Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím orgánů veřejné moci Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15.

2002 čj.

III.ÚS 199/02-12 z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadený postup Finančního úřadu v Písku z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné v projednávané věci předeslat, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení.

Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.

Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

4, s.

243).

V projednávané věci byly předmětné listiny získány v daňovém řízení, které bylo ukončeno vydáním rozhodnutí správce daně, která po vyčerpání opravných prostředků nabyla právní moci a nebyla dotčena ani v důsledku soudního či ústavního přezkumu.

Již v těchto řízeních (správní, soudní) bylo evidentní (a stěžovatel to ani nikterak nepopřel), že předmětné listiny byly z dokazování vyloučeny a rozhodnutí správce daně se o ně neopíralo.

S tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl.

10 Listiny se Ústavní soud vypořádal ve svém shora uvedeném usnesení sp. zn.

III.ÚS 199/02 , kdy uvedl, že stěžovatel měl zřejmě na mysli ochranu soukromí zaručenou v čl.

10 odst.

2 Listiny, které se lze domáhat v případech, kdy není zákonem stanovena povinnost něco zpřístupnit a že tuto ochranu nelze zaměňovat s povinností prokázat výši svých skutečných příjmů pro daňové účely, která je zákonem stanovena.

Tento závěr lze v projednávaném případě plně vztáhnout i na právo zaručené v čl.

10 odst.

3 Listiny, tj. právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Samotná existence listin, získaných vadným procesním postupem správce daně, které netvořily podklad pro rozhodnutí správního orgánu, nemůže z důvodů shora vyložených posunout projednávanou věc do ústavní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému nelze ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci považovat za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. září 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu