Detail rozhodnutí

III.ÚS 736/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.736.2000
Datum: 12. 3. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 736/2000 ze dne 3. 12. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 736/2000

Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Muchy, soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing.

M., zastoupeného Mgr. & Mgr.

S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2000 č. j.

5 Cmo 567/2000-27 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 26. května 2000 č. j.

47 Cm 200/99-19, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Těmto vytkl, že při rozhodování o jeho návrhu na nařízení předběžného opatření nepostupovaly ve shodě s čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, když údajně vyslovily rovněž nepřípustně závěry s dopadem ve věci samé.

Kromě blíže rozvedených meritorních výhrad upínajících se k vlastnímu žalobnímu návrhu na zahájení řízení, stěžovatel ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření tvrdil, že rozhodovací důvody obecných soudů jsou nesprávné, a proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

47 Cm 200/99, ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplynulo, že usnesením ze dne 26. května 2000 č. j.

47 Cm 200/99-19 (tehdejší) Krajský obchodní soud v Praze zamítl ve věci o zrušení smíru a nařízení předběžného opatření návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo 2) žalovanému F.

L. zakázáno nakládat s 251 497 ks akcií společnosti K. a. s., I.

CZ 0009048955, zejména je zcizit či zatížit, a Středisku cenných papírů zakázáno převést či zatížit uvedený počet akcií, které jsou evidovány v majetku žalovaného.

Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak z toho důvodu, že stěžovatel coby akcionář žalovaného 1) Investičního fondu M. a. s., pokud se domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. září 1998 č. j.

46 Cm 260/97-114, jímž byl schválen smír mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) ve sporu o vydání ve výroku označených akcií, nebyl účastníkem uvedeného právního úkonu a neosvědčil existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho neplatnosti.

Krajský soud poukázal v této souvislosti na to, že směšuje své postavení akcionáře s akciovou společností a zrušení předmětného soudního smíru se domáhá, neboť se jím cítí být jako akcionář v konečném důsledku poškozen.

V dané věci tedy nedošlo dle názoru soudu k naplnění podmínek ve smyslu § 102 odst.

1 o. s. ř., a proto byl návrh stěžovatele zamítnut.

Shodným, tj. zamítavým výrokem následně rozhodl k podanému odvolání stěžovatele i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2000 č. j.

5 Cmo 567/2000-27, když zdůraznil, že nařídit předběžné opatření, a tak mimořádně zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení, lze jen tehdy, jsou-li jeho nezbytné předpoklady tím, kdo o jeho nařízení žádá, spolehlivě osvědčeny.

Musí být rovněž osvědčeno, že tento účastník může být s rozumnou pravděpodobností v budoucím nebo již běžícím řízení úspěšný.

Jestliže stěžovatel učinil dle § 99 odst.

3 o. s. ř. návrh na zrušení schváleného soudního smíru, jsou k podání návrhu legitimováni toliko účastníci smírčí dohody.

Jiné osoby, byť by i na vydání takového rozhodnutí měly zájem, k podání tohoto návrhu legitimovány nejsou.

Splnění uvedené podmínky, že lze rozumně očekávat rozhodnutí ve prospěch stěžovatele, odvolací soud neshledal.

Na těchto důvodech svého usnesení setrval Vrchní soud v Praze i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když na okraj věci rovněž podotkl, že ratio účastenství ve sporu vyvolaném na základě § 99 odst.

3 o. s. ř. spočívá v tom, že pokud by mohlo být zrušeno usnesení o schválení smíru z podnětu třetí osoby, popírala by se zásada, že účastníci jsou pány sporu, protože bez jakékoliv jejich ingerence by se věc vrátila do stádia, kdy v jejich věci nebylo pravomocně meritorně rozhodnuto.

Tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele vrchní soud odmítl.

Uvedené rozhodnutí účastníka řízení napadl stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovoláním.

Ústavní soud, vědom si pořadu práva a respektujíce zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Ten usnesením ze dne 16. dubna 2003 č. j.

29 Odo 155/2003-113 dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.

Poté Ústavní soud přezkoumal předmětnou věc z pohledu ústavně zaručených kautel (čl.

83 Ústavy ČR) a dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti napadenému usnesení zjevně neopodstatněně.

Nejprve předesílá, že v případě rozhodnutí o předběžném opatření, kdy se jedná toliko o hodnocení osvědčení existence podmínek zatímní úpravy poměrů účastníků, jímž nikterak není prejudikován výsledek řízení ve věci samé, není namístě ze strany Ústavního soudu jakékoliv posuzování námitek stěžovatele upínajících se k samotnému meritornímu hmotněprávnímu základu předmětného sporu, ve kterém především je dán prostor k jejich uplatnění.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o nařízení předběžného opatření z pohledu ústavního rámce kladeny, zformuloval Ústavní soud ve své judikatuře do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl.

2 odst.

2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl.

38 odst.

1 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2, 3 Listiny) (srov. např. nález ve věci sp. zn.

II.

ÚS 221/98 , uveřejněný pod č.

158 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Vydání 1., Praha, C.

Beck 2000, str.

171 a násl.).

Ústavní stížností napadená usnesení z pohledu těchto postulátů obstojí.

Na jejich ústavně souladná odůvodnění potom lze, zejména ohledně shora popsaných momentů ve vztahu k vymezení účastníků řízení dle § 99 odst.

3 o. s. ř. a závěrů z této úvahy plynoucích, co do náležitých rozhodovacích důvodů, odkázat.

Porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal.

Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2003