Detail rozhodnutí

II.ÚS 703/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.703.01
Datum: 22. 1. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 703/01 ze dne 22. 1. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr.

Vojtěch Cepl a soudci JUDr.

Jiří Malenovský a JUDr.

Antonín Procházka, ve věci navrhovatele město Ostrov, Klínovecká 1204, Ostrov, zastoupeného Mgr.

T., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.

2001, sp. zn.

30 Ca 137/2000, rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29.

2000, č. j.

1850/140/2000, a č. j.

1852/140/2000, ve spojení s platebními výměry Finančního úřadu v Ostrově ze dne 19.

11.

1999, č. j.

31513/99/129971/1145, a ze dne 26.

11.

1999, č. j.

32253/99/129971/1145, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatel se domáhal cestou ústavní stížnosti, kterou podal k poštovní přepravě dne 6.

12.

2001, tedy včas (§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.), zrušení všech výše uvedených rozhodnutí.

Svůj návrh odůvodnil tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která jsou zakotvena v čl.

4, čl.

11 a čl.

36 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

1 Ústavy ČR.

Uvedl, že mu byla příslušným finančním orgánem uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí, přičemž výše této daně podle jeho přesvědčení nemá oporu ve vyhlášce č.

178/1994 Sb., ve znění vyhlášky č.

295/1995 Sb. a ve skutečnostech, týkajících se předmětu prodeje a účinků vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí.

Stanovená kupní cena navazovala na ocenění bytových domů znalcem, který byl povinen ocenit nemovitosti kombinací nákladové a výnosové metody.

Finanční orgány však cenu zjištěnou tímto způsobem neakceptovaly a tvrdily, že metoda ocenění nemovitostí byla chybná, že měla být provedena nákladovým způsobem, neboť nájemní vztah dosavadních nájemců bytů v obytném domě zanikl ke dni nabytí jejich vlastnického práva, když tito vstoupili do práv a povinností pronajímatele (původního vlastníka).

Stejně tak nebyl dán důvod k použití pomůcky ve smyslu § 44 odst.

2 a § 31 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tvrzená pochybení a nezákonnost rozhodnutí nebyla odstraněna ani Krajským soudem v Plzni, u kterého se podanými žalobami domáhal jejich přezkoumání.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.

Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.

Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem.

Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst.

1 písm. a), § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb.].

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 137/2000, bylo zjištěno, že se jmenovaný soud vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29.

2000, č. j.

1850/140/2000 a č. j.

1852/140/2000.

Tyto námitky stěžovatel v podstatě opakuje i nyní cestou ústavní stížnosti.

Stěžovatel tak pouze vznáší námitky k právním závěrům, které se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona, konkrétně zejména příslušných ustanovení zákona č.

357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, [§ 10 písm. a)], jakož i souvisejících právních předpisů, včetně příslušných ustanovení zákona č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, popř. zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejného zákona nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V daném případě Ústavní soud takovýto extrémní rozpor neshledal, když je třeba uvést, že krajský soud své obsáhlé rozhodnutí přiléhavě odůvodnil a podrobně vyložil důvody, pro které přezkoumaná rozhodnutí orgánů finanční správy, která jsou aplikací obyčejného hmotného a procesního daňového práva, shledal zákonnými.

Dále se považuje za potřebné uvést, že obdobnými námitkami téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval v usneseních, sp. zn.

III.

ÚS 703/2001 , a sp. zn.

IV.

ÚS 703/2001 , a II. senát Ústavního soudu při projednání předmětné ústavní stížnosti neshledal žádný důvod, proč by se měl odchýlit od právního názoru, který byl podrobněji rozveden zejména v posledně uvedeném usnesení.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

S ohledem na tento závěr již nebylo nutno požadovat odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele, neboť to nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv.

Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu