Detail rozhodnutí

II.ÚS 688/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.688.01
Datum: 18. 2. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 688/01 ze dne 18. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti J. I., zastoupeného JUDr. T. Z., advokátem, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. července 2001 sp. zn. Nt 790/2001 a z 20. září 2001 sp. zn. Nt 836/2001 a Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp. zn. 44 To 1411/2001 takto: Návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28. července 2001 sp. zn. Nt 790/2001 a z 20. září 2001 sp. zn. Nt 836/2001 a Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp.zn. 44 To 1411/2001 se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti uvedeným soudním rozhodnutím a uvedl, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod č.

2/1993 Sb. (dále jen "Listina").

V souvislosti s trestním stíháním pro majetkovou trestnou činnost páchanou ve formě účasti na zločinném spolčení vedeným proti navrhovateli vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování hl. m.

Praha byl stěžovatel usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28.

2001 sp. zn.

Nt 790/2001 vzat do vazby.

V usnesení bylo uvedeno, že vazba se započítává ode dne 27.

2001 od 07, 15 hodin.

Navrhovatelova žádost o propuštění z vazby byla usnesením soudce téhož soudu z 20.

2001 sp. zn.

Nt 836/2001 zamítnuta.

Nato Městský soud v Praze usnesením ze 6.

11.

2001 sp. zn.

44 To 1411/2001 zamítl stížnost, kterou navrhovatel napadl usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností z důvodů, které rozvádí následovně: Tvrdí, že mu před vzetím do vazby nebylo řádně sděleno obvinění podle § 160 odst.

1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platného do 31.

12.

2001 (dále jen "tr. ř.").

Je toho názoru, že výroková část záznamu o sdělení obvinění postrádá zákonem požadovanou náležitost, tj. požadavek popisu skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Z jeho popisu není zřejmé, na podkladě žádosti které osoby měl stěžovatel objednávat odcizovaná vozidla a komu je měl předávat, není uvedeno, o jaká vozidla jde a není ani přibližně uveden jejich počet.

Sdělení obvinění trpí takovou vadou, že je nelze považovat za řádné sdělení obvinění podle zákona.

Důsledky z toho vyplývající jsou takové, jako kdyby obvinění nebylo sděleno vůbec.

Stěžovatel má za to, že takové jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení je protiústavní.

Tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl.

8 odst.

2 Listiny.

Proto navrhuje, aby napadená soudní rozhodnutí Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníků.

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 má ve věci sp. zn.

Nt 863/2001 za to, že nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení ani vydáním napadeného usnesení k porušení ústavně zaručených stěžovatelových základních práv a svobod.

Jinak dodává, že zpochybněné sdělení obvinění je dostatečně konkrétní, aby nemohlo dojít k záměně skutku.

Totéž platí podle jeho názoru i pro usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 28.7.2001 sp. zn.

Nt 790/2001, v němž je skutek stěžovateli kladený za vinu rovněž dostatečně podrobně popsán.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení ze 6.11.2001 sp. zn.

44 To 1411/2001.

Podle něj Městský soud v Praze se námitkou nedostatečného sdělení obvinění řádně zabýval a uvedl, že není opodstatněná, neboť dospěl k závěru, že sdělení obvinění v tomto případě splňovalo požadavky § 160 odst.

1 tr. ř.

Ve své replice stěžovatel připomíná odkaz na žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle § 167 tr. ř.

Nadále pak trvá na tom, že sdělení obvinění bylo nekonkrétní.

Ve skutku v něm popsaném nelze spatřovat znaky trestného činu účasti na zločinném spolčení.

Z popisu skutku ve sdělení obvinění by však zřejmě jako správná právní kvalifikace připadala v úvahu stěžovatelova trestná činnost ve formě návodu či spolupachatelství trestného činu krádeže.

Ústavní soud se seznámil s listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst.

3 zákona o Ústavním soudu vyžádal, zejména spisy Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn.

Nt 790/2001 a sp.zn.

Nt 836/2001 a dospěl k následujícím závěrům.

Navrhovatelova osobní svoboda byla omezena dne 27.

2001 usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28.

2001 sp. zn.

Nt 790/2001, kterým byl podle § 67 odst.

1 písm. b) a c) tr. ř. navrhovatel vzat do vazby.

Z protokolu o výslechu stěžovatele jako obviněného dne 28.

2001 senát Ústavního soudu mimo jiné zjišťuje, že se tehdy po poradě se svým obhájcem vzdal práva stížnosti, a to i za osoby oprávněné.

Z toho je zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy ( Pl.

ÚS 15/96 , Sb.n.u.

ÚS, sv.

6, str.

213).

Druhému z napadaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 20.9.2001 sp. zn.

Nt 836/2001 navrhovatel v podstatě vytýká, že jej soud ponechává ve vazbě, ačkoliv ta je nezákonná vzhledem k faktu, že tímto způsobem je pro účely trestního řízení zajištěna osoba, která nemá procesní postavení osoby obviněné, a to pro tvrzené nedostatky sděleného obvinění.

Z kopie záznamu o sdělení obvinění stěžovateli bylo zjištěno, že zákonem požadovaný popis skutku je natolik konkrétní, aby poskytl základ pro určité právní jeho posouzení, což ostatně nevyloučil ani sám stěžovatel, uvažoval-li z tohoto hlediska ne o § 163a zákona č.

140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o některé z obecných forem trestné součinnosti ve spojení s inkriminovanou majetkovou trestnou činností.

Takový popis skutku lze, jak požaduje zákon, odlišit od skutku jiného.

Stěžovatelovo tvrzení je tedy věcně neopodstatněné.

Existenci samotných vazebních důvodů, jakož i splnění předpokladu podle § 67 odst.

2 tr. ř. stěžovatel nezpochybňoval ani v souvislosti s původním usnesením o jeho vazebním zajištění, neboť proti němu stížností nebrojil, ani v souvislosti s usnesením, jímž obecný soud zamítl jeho žádost o propuštění z vazby.

Proto se Ústavní soud touto otázkou blíže nezabýval, nehledě na to, že obecný soud rozhodující o zamítnutí této žádosti jí věnoval dostatečnou pozornost.

Argumenty o věcné neopodstatněnosti ústavní stížnosti platí i o usnesení Městského soudu v Praze ze 6. listopadu 2001 sp. zn.

44 To 1411/2001.

Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyl porušen zákon.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (např. usnesení z 27.3.1998 sp. zn.

IV.

ÚS 360/97 ), že není vůči soudům obecným nadřízenou instancí.

Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavním soudem nebyla z tohoto hlediska v rovině zákonné zjištěna zásadní pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou a proto ji podle § 19 odst.

2 a § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. února 2003 Vojtěch Cepl předseda senátu