Detail rozhodnutí

II.ÚS 455/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.455.02
Datum: 25. 2. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 455/02 ze dne 25. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. února 2003 ve věci ústavní stížnosti M.

M., zastoupené Mgr.

K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002, sp.zn.

15 Co 383/2001, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

3 2002, sp.zn.

15 Co 383/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.

2000, sp.zn.

16 C 49/2000, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 2.

2002 doručena ústavní stížnost stěžovatelky podaná k poštovní přepravě dne 1.

2002.

Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002 (15 Co 383/2001-70), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19.

2000 (16 C 49/2000-33), podle jehož výroku bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, který stěžovatelka obývala v domě čp.

408, v ulici Š.

16 v Praze 3, a jímž byla stěžovatelce uložena povinnost v rozhodnutí určený byt vyklidit.

V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze byla následně usnesením téhož soudu ze dne 29.

2003 (15 Co 383/2001-75) opravena zřejmá nesprávnost obsažená v záhlaví opravovaného rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2 a v čl.

38. odst.

2 věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na soudní ochranu, právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k prováděným důkazům a právo na právní pomoc, s tím, že napadené rozsudky nejsou v souladu s čl.

90 věta prvá Ústavy ČR, podle kterého jsou obecné soudy povinny zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002 (15 Co 383/2001-70) ve znění opravného usnesení ze dne 29.

3 2002 (15 Co 383/2001-75), a aby "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002 ve znění opravného usnesení ze dne 29.

2002 zrušil".

Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (16 C 49/2000) vyplývá, že rozsudek Městského soudu v Praze (15 Co 383/2001-70) byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 11.

2002.

Opravné usnesení Městského soudu v Praze bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 9.

2002.

Tímto usnesením Městský soud v Praze opravil záhlaví jím vydaného rozsudku ze dne 31.

2002, tak, že v části specifikující bydliště žalované byl opraven namísto zřejmě nesprávného údaje "Praha 6" správný údaj "Praha 3".

Výrok potvrzujícího potvrzeného rozsudku, v němž je bydliště stěžovatelky uvedeno správně, zůstal tímto usnesením nedotčen.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byl návrh podán ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1).

Takovým rozhodnutím je v dané věci napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002 (15 Co 383/2001-70), který byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 11.

2002.

Posledním dnem k podání ústavní stížnosti byl čtvrtek dne 9.

2002.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 1.

2002.

Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání.

Kogentní ustanovení § 72 odst.

2 zákona prominutí ani prodloužení 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti neumožňuje.

Stěžovatelka, která byla v celém průběhu odvolacího řízení řádně zastoupena advokátkou, se domnívá, že počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od okamžiku doručení výše zmíněného opravného usnesení.

Tento názor není správný, když ustanovení § 72 odst.

2 zákona takovou interpretaci nedovoluje.

Situaci nelze vyložit tak, že tento rozsudek byl "doručen" opravným usnesením. které opravilo zřejmou nesprávnost záhlaví potvrzujícího rozsudku.

Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.

2002, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky.

Za tohoto stavu věci soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst.

1 písm. b) zákona).

Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítl, neshledal ani důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího podle ust. (§ 79 odst.

2 zákona).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 25.

2003 Vojtěch Cepl soudce zpravodaj