Detail rozhodnutí

II.ÚS 417/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.417.03
Datum: 11. 11. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 417/03 ze dne 11. 11. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Dagmar Lastovecké a JUDr.

Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Ing.

M., bez právního zastoupení, o návrhu směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4.

2003, sp. zn.

15 Co 253/2003, i o návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst.

1 a § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se návrhem ze dne 29.

2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 13.

2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.

Tvrdí, že jím došlo k porušení čl.

82 a čl.

90 Ústavy, čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Navrhl rovněž, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 30 odst.

1 a § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ustanovení § 5 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4.

2003, sp. zn.

15 Co 253/2003, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.

2003, čj.

23 C 227/2002-9.

Soud prvního stupně odmítl žalobu stěžovatele o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu, jíž se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 20.400,- Kč s příslušenstvím, dále částky 240.000,- Kč a úhrady nákladů řízení.

Soud prvého stupně vyzval stěžovatele, aby své podání opravil a doplnil, ten však vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil.

Soud prvého stupně proto návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst.

2 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť dospěl k závěru, že pro nedostatky podání nelze v řízení pokračovat.

Na tento následek byl stěžovatel výzvou soudu upozorněn.

Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil a napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v návrhu adresovanému Ústavnímu soudu vyjádřil nesouhlas se zákonnou povinností být v řízení před ním právně zastoupen.

Uvedl však současně, že v daném případě požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, a kopii žádosti přiložil k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle ustanovení § 30, § 31 a § 34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 10.

2003 doručeným mu oproti podpisu dne 23.

2003 vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 21 dne.

Dne 23.

2003 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, k němuž přikládá sdělení České advokátní komory o tom, že mu byl určen advokát JUDr.

Ústavní soud konstatuje, že dne 14.

10.

2003 uplynula soudcovská lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel přes poučení o možných následcích odstranil.

O prodloužení soudcovské lhůty stěžovatel nepožádal.

Rovněž advokát určený stěžovateli Českou advokátní komorou zůstal po dobu celé soudcovské lhůty nečinný.

Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že stěžovateli byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jeho návrhu, přičemž byla zdůrazněna jeho povinnost plynoucí z ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci.

Stěžovatel byl dále upozorněn, že pokud vytčené vady svého podání v této lhůtě neodstraní, bude návrh bez dalšího dle § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Stěžovatel však v řízení dále vystupoval bez nutného právního zastoupení.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro neodstranění jeho vad ve lhůtě k tomu stanovené.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou zákonné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen se již dříve zabýval (srov. např. stanovisko Pl.

ÚS-st.

1/96, usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 296/97 , usnesení Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 651/02 ).

Opakovaně vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem.

Má za cíl zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení.

Pokud, jak je uvedeno v příloze A návrhu, stěžovateli odmítli poskytnout právní pomoc dva advokáti, které oslovil, je jeho právo na právní pomoc (čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod) dostatečně, i z hlediska povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, zajištěno zákonem č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst.

1 a § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 5 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu.

Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti.

Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti.

Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.

Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst.

1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

III. ÚS 101/95

). Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu