Detail rozhodnutí

II.ÚS 315/03

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.315.03
Datum: 30. 9. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 315/03 ze dne 30. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky A.

H., zastoupené advokátkou JUDr.

H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.

2002, sp. zn.

1 Co 25/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.

12.

2001, sp. zn.

23 C 40/1998, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelka se návrhem ze dne 5.

2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 9.

2003, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví.

Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a rovnost účastníků (čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod).

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.

1999, čj.

23 C 40/98-63, vyhověl stěžovatelčině žalobě a D.

M. (v původním řízení žalovanému) uložil povinnost odvolat své tvrzení o intimním styku se stěžovatelkou dopisem ve znění: "Já, D.

M., prohlašuji, že mé tvrzení, pronesené dne 13.

1998 ve večerních hodinách ve vinárně ve Vítkově, že jsem měl intimní styk se žalobkyní A.

H., je nepravdivé a omlouvám se za toto tvrzení pronesené vulgárním způsobem." Dále žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20.893,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Doplňujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.

2000, čj.

23 C 40/98-87, soud rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30.

11.

2000, sp.zn.

1 Co 55/2000, rozsudek krajského soudu (včetně rozsudku doplňujícího) zrušil a věc vrátil dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil řízení provedením dalších důkazů.

Rozsudkem ze dne 6.

12.

2001, čj.

23 C 40/98-143, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala.

Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudkem ze dne 26.

2002, sp. zn.

1 Co 25/2002, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení státu, v ostatních výrocích rozsudek potvrdil.

Rozhodl i o nákladech v odvolacím řízení.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.

2003, čj.

28 Cdo 2110/2002-194, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu, napadenému projednávanou ústavní stížností, také dovolání, které dovolací soud zamítl.

Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. b) zák. č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zák. č.

30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").

Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto zamítl.

Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.

Podle své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst.

3 Ústavy a v článku 2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon.

Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy.

Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci.

Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) a odst.

2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst.

1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.

Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.

2003, čj.

28 Cdo 2110/2002-194, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností.

Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 30. září 2003 JUDr.

Jiří Malenovský soudce zpravodaj