Detail rozhodnutí

I.ÚS 750/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.750.2000
Datum: 12. 9. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 750/2000 ze dne 9. 12. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Vojena Güttlera a JUDr.

Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr.

P., zastoupeného JUDr.

M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

2000, sp. zn.

23 Co 227/2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10.

2000, sp. zn.

9 C 26/99, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.

90 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

2000, sp. zn.

23 Co 227/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10.

2000, sp. zn.

9 C 26/99.

Naposled citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba, aby mu žalovaná I.

L. byla povinna zaplatit částku 225.899,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Praze jako soud odvolací tento rozsudek napadeným rozhodnutím potvrdil.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal zaplacení odměny, sjednané na základě příkazní smlouvy z roku 1992, ve které se - podle napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 - zavázal "pokračovat v zajišťování a uplatňování všech oprávněných restitučních a jiných nároků žalované".

Soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva je neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku, neboť poskytování právní pomoci za úplatu bylo v době uzavření sporné smlouvy upraveno zvláštními zákony a protože stěžovatel nebyl ani advokátem ani komerčním právníkem, nemohl poskytovat takové služby toliko na základě živnostenského listu či registrace.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje zejména ve prospěch svého právního názoru, odlišného od posouzení věci obecnými soudy a od závěrů, o které soudy opřely svá rozhodnutí.

Má rovněž za to, že soud prvního stupně řádně neprovedl navržené důkazy, resp. nehodnotil je jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

Soud prý postupoval nesprávně, jestliže se soustředil výlučně na posouzení otázky platnosti či neplatnosti písemné příkazní smlouvy z roku 1992, uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou I.

L., ačkoliv stěžovatel údajně prokazoval existenci příkazní smlouvy mezi ním, již jako advokátem, a žalovanou i za období od 1.

1996 do 20.

1997.

Odvolacímu soudu pak stěžovatel především vytkl, že podle něj tento soud nepřihlédl k (údajným) vadám řízení před soudem prvního stupně a tyto tvrzené vady neodstranil postupem podle ust. § 221 o.s.ř.

Podle stěžovatele tak soud pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry.

Závěrem stěžovatel poukázal na prý odlišnou rozhodovací praxi různých senátů Městského soudu v Praze v obdobných soudních sporech s jeho bývalými klienty.

Ve všech těchto tvrzených okolnostech spatřuje stěžovatel porušení svých výše specifikovaných základních práv a navrhuje proto napadená soudní rozhodnutí zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Se závěry obecných soudů, jakož i s jejich procesním postupem se lze podle názoru Ústavního soudu ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.

Předmětem řízení byly nároky, plynoucí z příkazní smlouvy a touto otázkou se obecné soudy řádně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že smlouva je absolutně neplatná.

Shora uvedená námitka stěžovatele, že se soudy měly rovněž zabývat jeho postavením jako advokáta v období od 1.

1996, nemůže v řízení před Ústavním soudem obstát; jde o typickou otázku výkladu a aplikace jednoduchého práva, která je věcí obecných soudů a jež závisí na jejich posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu.

Pokud soudy, postupující v souladu s příslušnými procesními a hmotněprávními předpisy, konstatovaly, že daná otázka nebyla předmětem řízení, nemůže Ústavní soud do této problematiky vstupovat a v zásadě obecným soudům určovat, aby - jak se stěžovatel fakticky domáhá - vymezený předmět sporu rozšiřovaly.

Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl.

82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti.

Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to samo o sobě kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje.

Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.

Hodnocení provedených důkazů a vyvozování právních závěrů z tohoto procesu je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednou ze základních povinností obecných soudů.

Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu - který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy - zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, jestliže by se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval.

Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé.

To však Ústavní soud v daném případě neshledal.

Koncepce ústavní stížnosti tak staví Ústavní soud do role další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší a příslušet nemůže.

Takto by byl zcela setřen základní rozdíl mezi Ústavním soudem a soudy obecnými, neboť úkolem tohoto soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti - je reagovat pouze na pochybení orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější (porušení ústavně zaručených práv) a nikoli zasahovat do roviny obyčejných zákonů, resp. vyhledávat všechny možné nedostatky v interpretaci jednoduchého práva, nezasahující do sféry ústavněprávní.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu je zásadně záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.

91 odst.

1 Ústavy České republiky.

Pokud stěžovatel poukazuje na údajně odlišnou rozhodovací praxi odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí, napadených v petitu návrhu a nikoliv jejich "srovnávání" s jinými rozhodnutími, tím spíše rozhodnutími, vydanými v té době v ještě pravomocně neukončených řízeních; ostatně - jak si je sám stěžovatel vědom - není a nemůže být úkolem Ústavního soudu sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů.

Konečně co se týče stěžovatelova názoru, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k neodůvodněné změně osoby samosoudce (a tedy k porušení jeho práva na zákonného soudce), je nutno v prvé řadě uvést, že není věcí Ústavního soudu, aby se - v dané konkrétní věci - touto otázkou zabýval.

To proto, že stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že by byl s takovou námitkou vystoupil již v řízení před obecnými soudy.

To je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Nad rámec toho lze dodat, že podle vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 a podle příslušného rozvrhu práce byl samosoudce JUDr.

S. místo JUDr.

V.N. - která byly přidělena k jinému soudu - řádně určen k projednávání věcí senátu 9 C; k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce tedy v daném případě nedošlo.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2003 JUDr.

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Jitka Kučná