Detail rozhodnutí
I.ÚS 705/2000
- Soud
- Ústavní soud
- ECLI
- ECLI:CZ:US:2003:1.US.705.2000
- Datum
- 22. 5. 2003
- Stav textu
- plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 705/2000 ze dne 22. 5. 2003
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J.
M., zastoupeného advokátem JUDr.
R.
K., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15.
6.
2000, sp. zn.
9 Cm 72/96, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15.
6.
2000, sp. zn.
9 Cm 72/96, vyslovil [poznámka: ve věci navrhovatele Z.
P. a odpůrce obchodní společnosti B., s.r.o., (dále jen "obchodní společnost B."), o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 5.
12.
1999] neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti B., s.r.o., konané 5.
12.
1995, kterým bylo schváleno zvýšení základního jmění společnosti o 4 800 000 Kč vkladem nového společníka J.
M., jímž bylo schváleno přistoupení nového společníka J.
M., kterým bylo schváleno odvolání stávajících jednatelů J.
M. a Z.
P., kterým byl jmenován J.
M. do funkce jednatele společnosti a kterým byla změněna společenská smlouva ve znění jejího dodatku.
Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal především na to, že rozhodující navrhovatelem (poznámka: současně také společníkem a jednatelem obchodní společnosti B.) namítanou skutečností je nedoručení pozvánky k jednání valné hromady obchodní společnosti B. svolané jednateli na 5.
12.
1995.
Podle ustanovení § 129 odst.
1 obchodního zákoníku (dále jen "obch.zák.") ve znění do 30.
6.
1996 termín a program valné hromady je nutno oznámit společníkům nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání, a to písemnou pozvánkou, nestanoví-li společenská smlouva jinak (poznámka:. společenská smlouva obchodní společnosti B. uzavřená dne 17.
2.
1994 upravuje tento postup stejně jako citované ustanovení obch.zák.; podle čl.
VIII. odst.
6, 7 valnou hromadu svolávají písemnou pozvánkou jednatelé nejméně 1x za rok).
Krajský soud uvedl, že mezi účastníky řízení je nesporné tvrzení navrhovatele Z.
P. o nedoručení pozvánky na jednání valné hromady dne 5.
12.
1995, z čehož plyne, že nebyl dodržen postup při jejím svolání.
Za této situace nemohla valná hromada přijmout žádné rozhodnutí, neboť postupem rozporným s ustanovením článku VIII. odst.
7 bylo společníkovi (navrhovateli) odňato základní právo související s jeho účastí a s výkonem hlasovacích práv.
Jestliže valná hromada na tuto okolnost nebrala zřetel a přijala ve výroku uvedená usnesení, nezbylo krajskému soudu než vyslovit za použití ustanovení § 131 obch.zák., ve znění do 30.
6.
1996, jejich neplatnost.
Usnesení krajského soudu ze dne 15.
6.
2000, sp. zn.
9 Cm 72/96, napadl J.
M. (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností, v níž především uvedl, že o jednání krajského soudu dne 15.
6.
2000 nebyl informován, nebyl obeslán a citované usnesení mu rovněž nebylo doručeno.
O tomto rozhodnutí se dověděl "pouze náhodou, když byl upozorněn na skutečnost, že v mezidobí byl vymazán jako jednatel společnosti B. s.r.o. z obchodního rejstříku, takže došlo k marnému uplynutí lhůty pro odvolání, rovněž šedesátidenní lhůty stanovené § 72 odst.
O tomto rozhodnutí se dověděl "pouze náhodou, když byl upozorněn na skutečnost, že v mezidobí byl vymazán jako jednatel společnosti B. s.r.o. z obchodního rejstříku, takže došlo k marnému uplynutí lhůty pro odvolání, rovněž šedesátidenní lhůty stanovené § 72 odst.
2 zákona číslo 182/1993 Sbírky, obdobně došlo k marnému uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání".
Stěžovatel se domnívá, že v důsledku toho došlo k zásahu do jeho procesních práv, byla mu odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl.
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel současně poukázal na Ústavním soudem vícekrát konstatovaný princip rovnosti zbraní, neboť krajský soud v souzené věci rozhodoval na základě tvrzení toliko jedné ze stran a "obsazení procesních stran v dané věci krajského obchodního soudu bylo pouze výsledkem formalistického právního názoru Nejvyššího soudu ve shora označené věci" (poznámka: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.
2.
2000, sp. zn.
32 Cdo 2288/99).
Stěžovatel z hlediska "personálního obsazení procesních stran" poukázal rovněž na vývoj právní úpravy, neboť po novele o.s.ř. s účinností od 1.
1.
2001, by k uvedenému zásahu do jeho práv zřejmě nedošlo, a to s ohledem na skutečnost, že jednatelé jsou ve smyslu ustanovení § 200c odst.
1 o.s.ř. účastníky řízení vedle právnické osoby.
Stěžovatel spatřuje zásah do svých procesních práv rovněž v tom, že krajský soud vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ve výše uvedené věci, a připomíná, že v souzené věci se jedná o jinou věc.
Stěžovateli prý dále - s ohledem na skutečnost, že se v zákonné lhůtě 60 dnů ani nedověděl o zásahu do jeho práv - nezbývá než ústavní stížnost opřít o ustanovení § 75 odst.
2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy ústavní stížnost je podávána ve lhůtě kratší než jeden rok a dle stěžovatelova názoru podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu uvedené pod sp. zn.
II.ÚS 15/95 .
Stěžovatel s ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Krajského obchodní soudu v Brně ze dne 15.
6.
2000, sp. zn.
9 Cm 72/96, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že v řízení před Krajským obchodním soudem v Brně ve věci uvedené pod sp. zn.
9 Cm 72/96 mu byla odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl.
36 Listiny.
Tuto námitku akceptovat nelze.
Podle ustanovení § 72 odst.
1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je návrhovým řízením (účast v něm byla stanovena v § 90 o.s.ř. ve zněni do 31.
12.
2000 a v téže úpravě po 1.
1.
1.
2001 v ustanovení § 94 odst.
2).
Účastenství v řízení je upraveno v § 131 odst.
1 obch. zák. ve znění do 31.
12.
2000 (poznámka: v nynějším znění ustanovení § 131 odst.
1, 4 a 6 obch. zák.) a podle tohoto ustanovení by byl mohl podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady také stěžovatel.
Že tak v souzené věci neučinil, je pochopitelné.
Oproti tomu však navrhovatel [(Z.
P. ) ve věci sp. zn.
9 Cm 72/96] se usnesením valné hromady společnosti B. ze dne 5.
12.
1995 cítil dotčen na svých právech, a proto návrh na neplatnost usnesení valné hromady podal.
Za této situace krajský soud se stěžovatelem (poznámka: který nepodal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) dále nejednal a ústavní stížností napadené usnesení mu nezasílal, neboť předchozí (ale ani stávající) právní úprava institut vedlejšího účastenství ze zákona neobsahuje.
Snahu zákonodárce neučinit z předmětných řízení ve věci akciových společností tribunály s neomezeným počtem účastníků (jestliže stanoví závaznost rozhodnutí pro každého a vylučuje tak nezbytnost účasti všech společníků nebo akcionářů) lze ostatně dovodit z ustanovení § 131 odst.
4, resp. odst.
7 obch. zák. ve znění do 31.
12.
2000 i po 1.
1.
2000, které zakotvuje výjimku z ustanovení § 159 odst.
2 o.s.ř. (srov. ustanovení § 167 odst.
2 o.s.ř.)].
Ústavní soud je proto přesvědčen, že k porušení stěžovatelova základního práva zakotveného v čl.
36 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť - z výše uvedených důvodů - nebyl účastníkem soudního řízení.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že jestliže byl stěžovatel výrokem usnesení ve věci sp. zn.
9 Cm 72/96 dotčen a současně mu nebylo zřejmé, jaké je jeho právní postavení (zda je i nadále společníkem nebo jednatelem obchodní společnosti B.) mohl podat žalobu na určení svého postavení v uvedené obchodní společnosti.
Jedná se o osobní právo, které lze uplatnit kdykoliv za existence společnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v případě stěžovatelem podané ústavní stížnosti se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst.
1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu se Ústavní soud již dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na přípustnost podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst.
2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K návrhu stěžovatele na spojení řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti s řízením o jeho ústavní stížnosti ze dne 5.
5.
2000, Ústavní soud konstatuje, že o této ústavní stížnosti již rozhodl dne 30.
10.
2001, sp. zn.
II.
ÚS 288/2000 .
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2003 JUDr.
Vojen Güttler soudce zpravodaj