Detail rozhodnutí

I.ÚS 679/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.679.02
Datum: 21. 5. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 679/02 ze dne 21. 5. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného Mgr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 11 Td 45/2002, ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 541/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodl podle § 24 odst.

1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") o příslušnosti Okresního soudu v České Lípě k projednání trestní věci obviněných J.

K. (dále jen "stěžovatel"), P.N., P.

M. a M.

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je patrno, že okresní státní zástupkyně v České Lípě podala dne 24.

2002 Okresnímu soudu v České Lípě obžalobu na stěžovatele J.

K. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestný čin šíření toxikomanie podle § 188a odst.

1 TrZ, trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst.

1, 2 TrZ, trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b), odst.

2 TrZ a pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst.

1 písm. b), odst.

2 TrZ, spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 9 odst.

2 TrZ.

Uvedené trestné činy měl stěžovatel spáchat v době od léta 2001 do 18.

12.

2001, s výjimkou doby od 25.

2001 do 2.

10.

2001 tím, že pravidelně ve větším rozsahu na různých místech republiky, zejména ve Žďáru nad Sázavou, prodával pervitin a heroin různým osobám.

Dne 22.

2001 přechovával v kabině dodávkového vozidla zn.

MB 207D, SPZ RO 57-41, jeden narkosáček o hmotnosti 200 mg obsahující efedrin a metamfetamin, a jeden narkosáček o hmotnosti 3,38 g obsahující heroin a thebain.

Dále dne 25.

2000 v Novém Boru, okr.

Česká Lípa, odcizil ku škodě leasingové společnosti GE C.

L., a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, osobní motorové vozidlo tov. zn.

Peugeot 306, v hodnotě 140 620,-- Kč.

V době od 22.

2001 do 23.

2001 v Novém Boru, okr.

Česká Lípa, odcizil dodávkové vozidlo tov. zn.

Mercedes, SPZ DCJ 66-23, v hodnotě 92 520,-- Kč, včetně věcí nacházejících se v odcizeném vozidle, v hodnotě 3 700,-- Kč.

V době od 29.

2001 do 7.

2001 stěžovatel společně s obviněným P.

N. vnikli násilím do kostela v Novém Oldřichově - M., okr.

Česká Lípa, kde odcizili 11 obrazů Křížové cesty, 4 dřevěné svícny a reliéf hlavy Krista, vše v celkové hodnotě 121 000,-- Kč.

Poškozením dveří způsobili další škodu ve výši 2 500,-- Kč.

Po předběžném projednání uvedené obžaloby rozhodl Okresní soud v České Lípě, podle § 188 odst.

1 písm. a) TrŘ, o předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o příslušnosti.

Své rozhodnutí odůvodnil tím, že místně příslušným soudem k projednání trestní věci všech obviněných je ve smyslu § 21 odst.

2 TrŘ Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, neboť nejtěžší trestný čin výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ, nebyl ani zčásti spáchán v obvodu Okresního soudu v České Lípě.

Nejvyšší soud ČR zhodnotil důkazy použitelné k řešení tohoto sporu a dospěl k závěru, že příslušným ve věci jednat a rozhodnout je Okresní soud v České Lípě, ke kterému byla podána obžaloba.

Svůj závěr odůvodnil Nejvyšší soud ČR zejména tím, že vyšetřování trestné činnosti stěžovatele a společníků provedla policejní složka Okresního ředitelství policie v České Lípě.

Obžalobu na tyto osoby podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě.

Z formálního hlediska, podle § 21 odst.

2 TrŘ, byl k projednání obžaloby příslušný Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou.

Při rozhodování o příslušnosti bylo však nutno, ve smyslu § 24 odst.

2 TrŘ, s přihlédnutím k § 25 TrŘ, přihlédnout i k dalším důvodům, které formální hledisko pro určení místní příslušnosti ovlivnily.

Jedním z takových důvodů byl důvod vhodnosti.

V daném případě byl, z hlediska náročnosti objasnění, nejsnazší nejpřísnější trestný čin, a naopak.

V tomto směru nebylo bez významu, že se, s výjimkou vazebně stíhaného stěžovatele, všichni ostatní obvinění trvale zdržovali v obvodu Okresního soudu v České Lípě, a v obvodu tohoto soudu měla bydliště i většina svědků potřebných k objasnění věci.

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25.

11.

2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26.

11.

2002, stěžovatel napadl shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo - být souzen svým zákonným soudcem, vyplývající z čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Měl za to, že napadené rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci jinému soudu podle § 25 TrŘ.

Pro takový postup musí být shledány důležité důvody, což v jeho věci neplatilo.

Stěžovatel rovněž nesdílel přesvědčení Nejvyššího soudu ČR o relativní menší obtížnosti dokazování závažnějších trestných činů, stejně jako nesouhlasil s argumentem o bydlišti ostatních spoluobžalovaných a svědků, kteří v jeho závažnější věci jsou téměř všichni z okresu Žďár nad Sázavou.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval princip zákonného soudce za důležitý prvek právní jistoty a jednu ze základních podmínek spravedlivého procesu, navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.

2002, sp. zn.

11 Td 45/2002, zrušil.

Ústavní soud si, v souladu s § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, že místní příslušnost soudu k projednání věci, a tím nepřímo i určení zákonného soudce, jsou ničím nezpochybnitelné skutečnosti.

Místní příslušnost soudu k projednání věci není určena jen skutečnostmi podle § 18 TrŘ.

O určení místní příslušnosti lze vést spor a případně, je-li to vhodné, lze místní, ale i věcnou příslušnost soudu stanovit i jinak.

K řešení sporu, případně k určení místní příslušnosti, či místní příslušnosti z jiných důvodů, je příslušný soud, který je soudům, mezi nimiž rozhoduje, nejblíže nadřízen.

V souzené věci byl tímto soudem Nejvyšší soud ČR, který tak realizoval svoji pravomoc rozhodnout, který soud je věcně i místně příslušný projednat podanou obžalobu proti stěžovateli a ostatním spoluobžalovaným osobám.

V dalším odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného usnesení.

Současně Nejvyšší soud ČR konstatoval, že napadeným usnesením neřešil spor o příslušnost, který by vyvolal stěžovatel nebo osoba spoluobžalovaná, ale spor vyvolaný soudem, ke kterému obžaloba napadla, a dotýkající se soudu, kam by mohla být postoupena.

Věcná a místní příslušnost byla definitivně stanovena až teprve rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a na jeho základě byl předepsaným způsobem určen zákonný soudce k projednání trestní věci stěžovatele a spol.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR nemohlo být rozhodnutím, kterým by byl stěžovatel a spol. odňat svému zákonnému soudci.

Vzhledem k tomu, že napadené usnesení neporušilo žádné ústavní právo stěžovatele, navrhl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnost odmítnout.

Okresní státní zastupitelství v České Lípě se, podle § 28 odst.

2 zákona o Ústavním soudu, vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Předně je nutno konstatovat, že odkaz stěžovatele na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 90/95 , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č.

82, je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepřípadný.

V daném případě se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozsudku okresního soudu.

Odvolací soud podle § 262, věta druhá TrŘ, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně.

Při odkazování na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu nelze vycházet pouze z právní věty rozhodnutí, ale každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností uvedených v odůvodnění toho kterého rozhodnutí, neboť argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ.

Jak je patrno z napadeného usnesení, Okresní soud v České Lípě po předběžném projednání obžaloby, podané v trestní věci stěžovatele a spol. okresní státní zástupkyní v České Lípě, dospěl k závěru, že není místně příslušný k jejímu projednání.

V souladu s § 188 odst.

1 písm. a) TrŘ rozhodl o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu ČR, jenž byl nejblíže společně nadřízen jemu a Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, který byl podle závěru Okresního soudu v České Lípě místně příslušným (§ 21 odst.

2 TrŘ).

Nutno uvést, že v dané věci konalo vyšetřování Okresní ředitelství policie v České Lípě a obžalobu podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě.

Příslušnost soudů (místní i věcná) je založena trestním řádem a je vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

V některých případech soud, u něhož byla podána obžaloba, může dospět k závěru, že není věcně nebo místně příslušný.

Podle § 24 odst.

1 TrŘ vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je k projednání věci příslušný, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti.

Soud rozhodující o příslušnosti soudu může postupovat i podle § 25 TrŘ.

Ustanovení § 25 TrŘ zásadu místní příslušnosti prolamuje a umožňuje dosáhnout toho, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudem, než je soud, jehož místní příslušnost jinak vyplývá z trestního řádu.

K rozhodnutí o tzv. delegaci může dojít pouze z důležitých důvodů, které nejsou v zákoně vymezeny.

V praxi jsou za důležité důvody považovány zejména hospodárnost soudního řízení, jeho rychlost, potřeba konání společného řízení, dostupnost soudu procesním subjektům atd.

Rozhodování o delegaci svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům s tím, že Ústavnímu soudu nepřísluší tento postup soudu přehodnocovat, pokud soud postupoval v souladu s ústavně garantovanými procesními právy účastníků řízení.

Ve smyslu shora uvedeného nemohlo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, který v projednávaném případě rozhodoval spor o určení místní příslušnosti, dojít k porušení ústavního imperativu, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl.

38 odst.

1 Listiny).

Právě až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl stěžovateli určen zákonný soudce.

S odkazem na shora uvedené je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR nepochybil, jestliže při řešení tohoto sporu o určení místní příslušnosti vzal do úvahy, mimo jiné, i důležité důvody vyplývající z § 25 TrŘ, zejména rychlost a hospodárnost řízení.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že trestní věc stěžovatele, vedená Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn.

4 T 541/2002, byla nepravomocně ukončena rozsudkem ze dne 9.

12.

2002.

Na základě odvolání okresní státní zástupkyně byl rozsudek zrušen a vrácen okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

V tomto směru by jiný soud nemohl jednat rychleji a hospodárněji.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o určení místní příslušnosti není v rozporu s účelem trestního řízení a jeho základními zásadami zakotvenými v § 2 TrŘ, a nelze v něm spatřovat stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce.

Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2003 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu