Detail rozhodnutí

I.ÚS 586/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.586.01
Datum: 3. 11. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 586/01 ze dne 11. 3. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 586/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 To 95/2001, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 11 T 18/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst.

1 a 4 tr. zák., a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.

1 a 2 písm. b) tr. zák.

Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a povinnost nahradit poškozené leasingové společnosti škodu ve výši 508 673,- Kč.

Trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že na základě padělaného občanského průkazu a padělaného potvrzení o výši příjmu uzavřel smlouvy na pronájem motorových vozidel a po jejich odebrání a zaplacení akontace a první splátky již další splátky neuhradil.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo vrchním soudem jako nedůvodné zamítnuto podle § 256 tr. řádu.

Odvolací soud poukázal na to, že soud I. stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá stavu věci i zákonu.

Odvolací soud na str.

9-15 svého usnesení rozebral námitky, které stěžovatel uplatnil proti odsuzujícímu rozsudku a zcela se ztotožnil se závěry soudu I. stupně.

Stěžovatel je však přesvědčen, že postupem soudů došlo k porušení čl.

36 odst.

1, čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod jakož i čl.

6 odst.

1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu shrnul své námitky uplatněné v jeho odvolání.

K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření jak účastníků, tak i vedlejších účastníků řízení.

Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jelikož stěžovatel pouze opakuje odvolací námitky, s nimiž se soud vypořádal.

Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se nevyjádřilo.

Krajské státní zastupitelství uvedlo, že se plně ztotožňuje s napadenými rozhodnutími, neboť bylo rozhodnuto dle podané obžaloby.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Je třeba poznamenat, že argumentace použitá v ústavní stížnosti je v podstatě pouze opakováním námitek, které byly předmětem řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně.

Uvedené námitky se týkají pouze hodnocení důkazů, a to výslechu několika svědků a znaleckého posudku ohledně ceny motorového vozidla M.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst.

6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tento požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst.

1 tr. ř., upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku .

Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil, věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání, ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem a sám znovu odůvodnil správnost skutkových zjištění stejně jako odůvodnil výrok o trestu.

Soud prvního stupně i soud odvolací jednaly v souladu s ústavními principy a dostály též požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů.

Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz nepřicházel v úvahu a stěžovatel v tomto směru námitky ani nevznesl.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. března 2003 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. předseda I. senátu Ústavního soudu