Detail rozhodnutí

I.ÚS 343/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.343.02
Datum: 4. 9. 2003
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 2. 2002, čj. 2 To 675/2001 - 168,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále také "odvolací soud"), podle § 33 odst.

2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), žádost obžalované M.

D. (dále jen "stěžovatelka") o poskytnutí bezplatné obhajoby.

Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 10.

2001, sp. zn.

7 T 196/2000, uznána vinnou pro trestný čin podvodu podle § 250 odst.1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ").

Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, o němž rozhodoval krajský soud ve veřejném zasedání dne 28.

2002.

Stěžovatelka, v rámci veřejného zasedání, požádala o poskytnutí bezplatné obhajoby tak, aby se mohla hájit, neboť je v tíživé sociální situaci a na advokáta "nemá peníze".

Byla poučena, ve smyslu § 33 odst.

2 TrŘ (po novele), o povinnosti předložit odvolacímu soudu takové materiály, z nichž bude její insolventnost zřejmá.

Veřejné zasedání bylo odročeno na 18.

2002.

K tomuto odročenému veřejnému zasedání stěžovatelka zaslala prohlášení Městského úřadu v Uničově, ze kterého bylo patrno, že je nezaměstnaná a rozvedená.

V měsících listopad 2001, prosinec 2001 a leden 2002 jí byly vyplaceny dávky ve výši 5 652,--Kč.

Krajský soud, po poradě senátu, dospěl k závěru, že částka, kterou stěžovatelka dostávala od Městského úřadu v Uničově, jí umožňovala vzít si advokáta na plnou moc a uhradit mu účtované položky právní služby, zejména, když se předpokládalo, že u odvolacího soudu bude věc projednána v jednom veřejném zasedání.

Z těchto důvodů krajský soud žádost stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby usnesením zamítl a poučil stěžovatelku o nepřípustnosti stížnosti proti tomuto usnesení.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14.

2002, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18.

2002, čj.

2 To 675/2001 - 168.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti.

Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.

Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle § 30, § 31, § 34 zákona o Ústavním soudu, byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad svého podání.

Opatřením České advokátní komory ze dne 11.

2002, zn.

04-4045/02, byl stěžovatelce určen advokát, jehož prostřednictvím podala dne 24.

2002 ústavní stížnost, která po následném odstranění vad v plné moci splňovala všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila tím, že v rámci celého trestního řízení si nebyla vědoma poučení o právech obviněného na bezplatnou obhajobu.

Teprve Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci, jí poskytl toto právní poučení.

Proto okamžitě požádala o poskytnutí bezplatné obhajoby.

Jako doklad své insolventnosti předložila prohlášení Městského úřadu v Uničově, ze kterého vyplynulo, že je nezaměstnaná a v měsících listopad 2001, prosinec 2001 a leden 2002 jí byly vyplaceny dávky ve výši 5 652,-- Kč.

I přes tyto skutečnosti krajský soud její žádost o poskytnutí bezplatné obhajoby usnesením zamítl.

Podle názoru stěžovatelky krajský soud rovněž pochybil, jestliže v rámci poučení u napadeného usnesení nepřipustil řádný opravný prostředek.

Stěžovatelka má za to, že usnesením odvolacího soudu byl porušen čl.

96 Ústavy ČR, čl.

37 odst.

2, čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení § 33 TrŘ.

Z tohoto důvodu navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž zruší napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18.

2002, čj.

2 To 675/2001 - 168.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, vyžádal si, podle § 42 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření shrnul průběh řízení o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby.

Následně poukázal na skutečnost, že o žádosti rozhodoval v únoru 2002, tedy ve velmi krátké době po nabytí účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č.

265/2001 Sb.

V důsledku této novely se výrazně změnila celá řada ustanovení trestního řádu a mezi nimi i ustanovení § 33 odst.

2, 3 TrŘ.

Výklad tohoto ustanovení si musel krajský soud, při absenci výkladových pravidel, provést sám.

Jak vyplývá ze zmíněného ustanovení, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.

Návrh na rozhodnutí, včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem prostřednictvím soudu, který koná řízení v I. stupni.

Proti tomuto rozhodnutí je podle § 33 odst.

2 přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Krajský soud zvažoval, zda-li v dané fázi trestního řízení (v odvolacím řízení) měla stěžovatelka vůbec ještě právo žádat o poskytnutí bezplatné obhajoby.

Z ustanovení § 33 odst.

3 TrŘ vyplývá, že návrh na rozhodnutí podle § 33 odst.

2 TrŘ podává obviněný v přípravném řízení a v řízení před soudem, který koná řízení v I. stupni.

I přes toto jasné znění pohlížel krajský soud na daný problém při absenci výkladových pravidel v širším pohledu a dospěl k závěru, že takový návrh může obžalovaný podat nejen v řízení před soudem I. stupně, ale i v dalších stadiích trestního řízení.

Jak dále krajský soud uvedl, stěžovatelka po poučení předložila toliko potvrzení, že pobírá sociální dávky v částce 5 652,-- Kč.

Neosvědčila, že nemá dostatek finančních prostředků, neboť nebylo zřejmé, jaký má další movitý či nemovitý majetek, jaký je stav jejího účtu, atd.

Po zjištění, že měla stěžovatelka k dispozici, v rámci sociálních dávek, příjem ve výši 5 652,-- Kč měsíčně, měl krajský soud za to, že si mohla zajistit právní zastoupení.

Zejména za situace, když v řízení před odvolacím soudem by bylo o podaném opravném prostředku rozhodnuto v jednom, případně ve dvou veřejných zasedáních.

Proto rozhodl tak, jak vyplývá z výrokové části napadeného usnesení.

K námitce vadného poučení stěžovatelky krajský soud opětovně poukázal na absenci výkladových pravidel.

V dané situaci dovodil z ustanovení § 141 odst.

2 TrŘ, že stížností lze napadnout mimo jiné usnesení soudu jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže je rozhodováno v I. stupni.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o rozhodnutí ve fázi přípravného řízení ani v řízení před soudem I. stupně, s odkazem na § 141 odst.

2 TrŘ stížnost proti svému rozhodnutí nepřipustil.

Krajský soud rovněž poukázal na protichůdný výklad ve IV. komentovaném vydání trestního řádu k dané problematice.

Jestliže jsou druhostupňovým orgánem rozhodovány usnesením otázky menší závažnosti, není na újmu spravedlivému procesu nedostatek možnosti přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí, a proto se právo stížnosti proti tomuto rozhodnutí orgánu vyššího stupně nepřipouští.

Vzápětí je však v rámci tohoto výkladu uvedeno, že je třeba jiný režim stížnosti přiznat v případech, kdy rozhoduje soud II. stupně usnesením, kdy je zájem na tom, aby rozhodnutí, které má povahu rozhodnutí prvostupňového, bylo přezkoumatelné vyšším soudem, a to bez ohledu na to, že rozhodnutí je činěno soudem II. stupně.

V praxi by pak šlo o případy rozhodování o vzetí do vazby, o vyloučení soudců, o uložení pořádkové pokuty, atd.

S ohledem na shora uvedený názor je otázkou, zda-li se v případě rozhodování podle § 33 odst.

2 TrŘ před soudem II. stupně jedná o usnesení řešící otázku menší či větší závaznosti, což je podstatné pro vyřešení otázky o přípustnosti stížnosti proti rozhodnutí soudu II. stupně.

S poukazem na nově přijaté výklady § 141 odst.

2 TrŘ vyslovil krajský soud názor, že ve stadiu odvolacího řízení je stížnost proti rozhodnutí podle § 33 odst.

2 TrŘ přípustná.

Vzhledem k výše uvedenému krajský soud nezaujal striktní stanovisko, zda je či není napadené usnesení správné.

Má za to, že je tato problematika složitá a uvítá, pokud Ústavní soud zaujme k této problematice jasné stanovisko.

Ústavní soud konstatuje, že podle čl.

83 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů.

Není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "obecného" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk.

Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti obecného práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem obecného práva".

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález sp. zn.

III.

ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str.

235).

S ohledem na uvedené ústavní vymezení je zřejmé, že Ústavní soud není v souzené věci oprávněn rozhodovat, zda stěžovatelka osvědčila, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby si sama hradila náklady obhajoby, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům.

Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

V dané věci připadá v úvahu - s ohledem na charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatelky - základní právo zakotvené v čl.

37 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace.

Je však bezvýjimečně vázán petitem.

V dané věci petit ústavní stížnosti obsahoval pouze návrh na zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 18.

2002, čj.

2 To 675/2001 - 168, jímž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby.

Petit ale neobsahoval návrh na zrušení konečného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání ze dne 18.

2002.

Zmíněný návrh (na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání) neobsahovalo ani podání učiněné stěžovatelkou dne 14.

2002.

V projednávaném případě odvolací soud, při absenci výkladových pravidel a judikatury, ústavně konformním způsobem vyložil ustanovení § 33 odst.

2 TrŘ.

Extenzivním výkladem vyložil právo obviněného podat žádost o poskytnutí bezplatné obhajoby nebo za sníženou odměnu, nejen v řízení před soudem I. stupně, ale i v dalších stadiích trestního řízení, tedy i v odvolacím řízení.

V tomto směru stěžovatelku řádně poučil a poskytl jí plnou možnost k uplatnění uvedeného práva.

Následně však odvolací soud pochybil, jestliže proti rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby nepřipustil opravný prostředek - stížnost.

Obecným soudům je uloženo, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl.

90 Ústavy).

V oblasti trestního soudnictví je postup, jímž jsou obecné soudy ve své činnosti vázány, upraven v trestním řádu.

Ten upravuje mimo jiné i způsoby rozhodování.

Ve věci samé rozhoduje soud rozsudkem (příp. trestním příkazem), zatímco formou usnesení rozhoduje o otázkách souvisejících s věcí samotnou.

Jak vyplývá z ustanovení § 141 odst.

2 TrŘ, usnesení soudu lze napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže soud rozhoduje ve věci v prvním stupni.

Zákonnou podmínku "rozhodování soudu ve věci v prvním stupni" je nutné vyložit extenzivním výkladem, tj. nikoli jako procesně příslušný soud prvního stupně (rozhodující o meritu věci), ale jako soud, který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni".

Proto tam, kde je ze zákona usnesení přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato.

Vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k takovému usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem ČR.

K základním zásadám spravedlivého procesu podle čl.

36 Listiny, spolu s požadavkem nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle v soudním rozhodování, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně.

Proto tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný.

V projednávaném případě odvolací soud nepřipustil proti svému rozhodnutí (usnesení) o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby stížnost, ačkoli ustanovení § 33 odst.

3 TrŘ stížnost proti takovému rozhodnutí výslovně připouští, a o této otázce rozhodoval jako soud v prvním stupni.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu spravedlivého procesu zakotvenou v čl.

36 odst.

1 Listiny.

Jak však již dříve Ústavní soud judikoval, v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým.

Teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.

V souzené věci tak již nepřichází v úvahu možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky, neboť po rozhodnutí o její žádosti o poskytnutí bezplatné obhajoby následovalo rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání.

Jak vyplynulo z vyjádření Okresního soudu v Olomouci, stěžovatelce bylo napadené usnesení odvolacího soudu doručeno současně s rozhodnutím téhož soudu o podaném odvolaní, tj. dne 10.

2002.

Pokud ústavní stížnost směřovala jen proti procesnímu usnesení odvolacího soudu o žádosti stěžovatelky o poskytnutí bezplatné obhajoby, aniž by byl napaden také existující rozsudek odvolacího soudu o odvolání, znamenalo by to ve svých důsledcích, že toto konečné rozhodnutí odvolacího soudu by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na výše uvedené stěžovatelka pochybila tím, že ústavní stížností napadla pouze usnesení odvolacího soudu ze dne 18.

2002, čj.

2 To 675/2001 - 168, zatímco konečné pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku, rovněž ze dne 18.

2002, ponechala nedotčené.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že návrh stěžovatelky, aby náklady zastoupení v řízení před Ústavním soudem uhradil stát, odmítá.

Podle § 18 odst.

2 zákona č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), "nemůže-li se někdo poskytnutí právních služeb domoci, je oprávněn požádat Českou advokátní komoru (dále jen "Komoru"), aby mu advokáta určila.

Nejsou-li dány důvody pro odmítnutí podle § 19 zákona o advokacii, je Komorou určený advokát povinen právní služby poskytnout za podmínek v určení stanovených." Takto určený advokát má povinnost poskytnout žadateli právní službu v určeném rozsahu.

Právní službou může být jak jednotlivý úkon, tak procesní zastoupení, ale také seznámení se s věcí.

Shora uvedený advokát byl, podle citovaného ustanovení, určen Komorou dne 11.

2002, pod zn.

04-4045/02, k poskytnutí právní služby stěžovatelce.

Za situace, kdy podle uvedeného určení právní služba měla být poskytnuta bezplatně, s výjimkou hotových výloh, nezbylo než návrh odmítnout.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2003 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu