Detail rozhodnutí

IV.ÚS 548/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.548.01
Datum: 30. 1. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 548/01 ze dne 30. 1. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, č.j. 30 Ca 225/98-33, rozhodnutí FŘ dne 11. 9. 1998, č.j. FŘ-110/979/98/202 a dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6. 10. 1997, č. 970000900, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5.

2001, č.j.

30 Ca 225/98-33, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí FŘ ze dne 11.

1998, č.j.

FŘ-110/979/98/202, jímž bylo částečně vyhověno jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 6.

10.

1997, č.

970000900 tak, že původně stanovená daňová povinnost za rok 1994 ve výši 957.944,- Kč byla snížena na částku 332.960,- Kč.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem a jemu předcházejícími rozhodnutími finančních orgánů, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl.

4 a v čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava"), a čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1, čl.

11 odst.

5 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), přičemž současně došlo k porušení ust. § 157 odst.

2, § 250i a § 250j o.s.ř., a dále i základních zásad daňového řízení zakotvených v § 2 zák.č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ("daňový řád"), a ust. § 31 a § 50 daňového řádu.

Protiústavnost správních rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že správce daně - odvolací orgán, nespecifikoval ve svém rozhodnutí žádný právní předpis podle něhož bylo postupováno a stěžovateli byla navýšena marže z prodaného zboží přesto, že tyto skutečnosti namítal již v odvolání.

Dále bylo provedeno, dle stěžovatele, neúplné důkazní řízení.

Daň byla stanovena pomocí pomůcek a ne tak, jak je uváděno v rozhodnutí finančních orgánů - pomocí důkazů, které obstaral správce daně.

Nesprávné hodnocení důkazů spatřuje pak stěžovatel zejména v posuzování leasingových splátek, posuzování výdajů, které daňově ovlivňují výši daně a konečně i ve výpočtu marže, kdy správce daně vybral vzorek zboží, který nebyl, dle mínění stěžovatele, reprezentativním vzorkem a proto nemohl mít sílu důkazního prostředku.

Obdobně stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, který se údajně nevypořádal s hodnocením důkazů, čímž bylo porušeno i ust. § 157 odst.

2 osř.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo.

Soud se všemi argumenty uvedenými v žalobě v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění rozsudku zhodnotil a odůvodnil.

Postup finančních orgánů, které provedly v dané situaci vlastní výpočet marže, shledal zákonným a přitom odkázal na konkrétní ustanovení zákonných předpisů.

Rovněž se ztotožnil s propočtem tržeb uvedeným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Stejně tak i neuznání leasingových splátek do daňově uznatelných nákladů za rok 1994 v žalobou napadeném rozhodnutí uznal soud zákonným, přičemž odkázal v odůvodnění rozsudku na konkrétní ustanovení právních předpisů.

Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo a odůvodnilo svůj nesouhlas s jednotlivými tvrzeními stěžovatele a závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.

Současně vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

30 Ca 225/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Krajského soudu v Brně neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.

Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu.

Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze.

Dle názoru Ústavního soudu stěžovatel dostatečně nevnímá rozdíl svého postavení a postavení správce daně v daňovém řízení.

Podle ust. § 31 odst.

9 daňového řádu je jednoznačně důkazní břemeno přesunuto na daňový subjekt.

K této problematice se Ústavní soud podrobně vyjádřil např. v nálezu uveřejněném pod č.

130/1996 Sb., ve kterém je mj. uvedeno, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní.

Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně.

Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno a nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst.

5 a § 44 daňového řádu).

Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst.

9 zákona, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše.

Teprve kdyby nemohla být daň stanovena ani podle pomůcek, může správce daně v dohodě s daňovým subjektem základ daně i daň sjednat.

Státní úředník nemůže tedy daňový subjekt vyzvat k čemukoliv, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám.

Teprve když daňový subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně.

Jestliže tedy daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá ust. § 31 odst.

9 daňového řádu, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, pokud tento využije ust. § 31 odst.

2 daňového řádu, a při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti nevychází jen z návrhu daňového subjektu, ale provádí vlastní šetření Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatele o namítaném zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu