Detail rozhodnutí

IV.ÚS 530/01

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.530.01

Datum

12. 3. 2002

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 530/01 ze dne 3. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 12,13/2000-149, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3.

9.

2001 se A., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek ze dne 28.

2.

2001, č.j.

26 Co 12,13/2000-149, kterým Krajský soud v Praze jako soud odvolací mj. potvrdil opravné usnesení soudu I. (výrok I.) a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku pak krajský soud uvedl, že dovolání nepřipustil, neboť v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu a že pokud se stěžovatelka domáhá připuštění z důvodů jí uváděných, pak má zato, že nejde o otázky zásadního významu.

Napadenému rozsudku předcházel rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7.

5.

1999, čj.

7 C 76/95-107, ve znění opravného usnesení ze dne 2.

11.

1999, čj.

7 C 76/95-125, kterým soud mj. určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú.

S., že tyto nemovitosti spravuje ve smyslu zák.č.

113/1993 Sb., FDM, a stěžovatelce uložil povinnost je ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci, tj.

České republice - FDM.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětné nemovitosti řádně a v dobré víře koupila, přičemž vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., s právními účinky ke dni 20.

8.

1997.

Nebyla informována o tom, že jde o majetek bývalého SSM ČSSR.

Do nemovitostí investovala nemalé částky, takže z původních věcí se staly věci nové.

Za situace, kdy do nemovitosti výrazně investovala a přeměnila ji na věc jinou. jeví se jako nespravedlivé a v rozporu s čl.

4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), že má být svého majetku bez svého zavinění a bez náhrady zbavena.

Na základě rozhodnutí obecných soudů tak fakticky došlo k vyvlastnění a současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl.

11 odst.

4 a čl.

11 odst.

1 Listiny.

Článek čl.

4 odst.

4 Listiny byl porušen též z toho důvodu, že nebylo šetřeno podstaty a smyslu čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nehodlá podrobněji vyjadřovat a odkazuje na důvody napadeného rozsudku.

Česká republika - FDM "v likvidaci", jako vedlejší účastník, se k jednotlivým tvrzením ústavní stížnosti podrobně vyjádřil a vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a neobsahuje ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o čemž se Ústavní soud dověděl až v souvislosti se svou žádostí o postoupení spisu Okresního soudu v Berouně.

Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu.

Dne 22.

11.

2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.

9.

2002, čj.

29 Odo 530/2002-182, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné s tím, že délku dovolací lhůty v tomto případě nutno posuzovat na základě bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č.

30/2000 Sb. (novela o.s.ř. účinná od 1.

1.

2001).

2001).

Ústavní soud po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít dovolání ve smyslu § 239 odst.

2 o.s.ř., ve znění platném do 31.

12.

2000.

I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, by posuzoval dovolací soud samostatně, není pochyb o tom, že teprve poté by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval.

Stěžovatelka ovšem dovolání podala opožděně, tedy svým vlastním postupem navodila stav, že nebylo využito všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) a § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2002 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj