Detail rozhodnutí

IV.ÚS 483/02

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.483.02

Datum

11. 5. 2002

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 483/02 ze dne 5. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci, zastoupeného JUDr. L.K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. 4 Cmo 996/99-296 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. 2 Cm 448/93-240,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15.

7.

2002 se společnost C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.

3.

2002, čj.

4Cmo 996/99-296 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16.

9.

1999, čj.

2 Cm 448/93-240, jimiž jí bylo pravomocně uloženo zaplatit ve stanovené lhůtě částku 9 400 174,65 Kč, s příslušenstvím, společnosti Bank A.

C. a.s., z titulu ručení za úvěr poskytnutý fyzické osobě.

Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez bližšího odůvodnění.

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, uvedla svá tvrzení v řízení uplatněná a vlastní právní názor na věc.

Stěžovatelka, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to důsledků, které mělo odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru dle § 506 obch. zák. na další existenci zajištění závazků z této smlouvy.

Je toho názoru, že v důsledku odstoupení od úvěrové smlouvy její ručitelský závazek zanikl.

Poukázala zejména na skutečnost, že teprve zákonem č.

370/2000 Sb. bylo ust. § 506 obch. zák. doplněno dikcí "Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy".

V době, kdy obecné soudy rozhodovaly ve věci, tedy dle jejího přesvědčení existovala odlišná právní úprava, k čemuž ovšem obecné soudy při rozhodování nepřihlédly.

Tím dle jejího názoru porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

11 Listiny, zaručující nedotknutelnost majetku.

Stěžovatelka též uvedla, že Vrchní soud v Olomouci dovolání nepřipustil a proto po vyčerpání všech prostředků se obrací na Ústavní soud.

Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že především nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že nepřipustil dovolání.

Napadený rozsudek žádný výrok, jímž by dovolání nebylo připuštěno, neobsahuje.

Stěžovatelka návrh na připuštění dovolání neučinila a odvolací soud, s ohledem na existující četnou judikaturu Nejvyššího soudu, důvod pro postup dle ust. § 239 odst.

1 věta druhá o.s.ř. neshledal.

Vyjádřil přesvědčení, že se se všemi námitkami stěžovatelky řádně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal.

Právo zakotvené v čl.

36 Listiny nebylo dotčeno, tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v čl.

11 Listiny postrádá jakékoliv opodstatnění a řešená problematika s ním nesouvisí.

Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, vztahující se k dané problematice a navrhl aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy.

V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu Olomouc obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že pokud jde o právní posouzení věci, jsou napadené rozsudky v souladu s judikaturou obecných soudů vztahující se k ust. § 506 obč. zák., ve znění před cit. novelou č.

370/2000 Sb. (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn.

32 Cdo 2782/99, byť se v této věci jednalo o zajištění závazků jinou formou, tj. zástavním právem).

Ústavní stížnost je v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Měla-li stěžovatelka zato, že obecné soudy ve své judikatuře rozhodují danou právní problematiku nesprávně či nejednotně, mohla využít postupu podle ust. § 239 o.s.ř., ve znění platném a účinném do 31.

12.

2000 a vytvořit si tak podmínky pro podání tzv. podmíněně přípustného dovolání, což neučinila.

Tvrzení stěžovatelky o porušení čl.

11 Listiny, zaručujícího nedotknutelnost majetku, postrádá bližší ústavněprávní argumentaci, nehledě na skutečnost, že cit. článek nedotknutelnost majetku výslovně nezaručuje.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro postup dle § 80 odst.

1 zákona neshledal důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu