Detail rozhodnutí

III.ÚS 749/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.749.01
Datum: 23. 5. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 749/01 ze dne 23. 5. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení stěžovatele JUDr.

V.P., zastoupeného JUDr.

M.B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

34 Nc 102/2001-35, ze dne 21.

2001, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel podal prostřednictvím faxového podání ze dne 29.

12.

2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnil písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3.

2002.

Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j.

34 Nc 102/2001-35, ze dne 21.

2001, jímž bylo rozhodnuto, že návrhu stěžovatele na přikázání věci vedené pod sp. zn.

13 C 175/97 u Okresního soudu v Teplicích jinému soudu, a to Okresnímu soudu v Lounech, se nevyhovuje.

Napadeným usnesením bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

13 C 175/97, vedený u Okresního soudu v Teplicích.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal u označeného soudu žalobu na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").

Ze spisového materiálu i z podání stěžovatele vyplynulo, že tento soud ve věci po dlouhé období nejednal, a to až do doby, kdy dne 20.

12.

2000 byla tato věc přidělena jinému soudci.

V mezidobí stěžovatel namítal průtahy v řízení před soudem I. stupně ve stížnosti předložené ministrovi spravedlnosti, který věc postoupil příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem k vyjádření.

Nově určený soudce Okresního soudu v Teplicích začal ve věci činit procesní úkony, avšak stěžovatel podáním ze dne 28.

2001 navrhl, aby věc byla podle § 12 odst.

2 o.s.ř. z důvodu vhodnosti přikázána k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Lounech s odůvodněním, že jeho právnímu zástupci je vyhrožováno a dále, že má dlouholetý přátelský poměr k soudci Okresního soudu v Teplicích.

O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, č.j.

34 Nc 102/2001-35, ze dne 21.

2001 tak, že se předmětná věc Okresnímu soudu v Lounech nepřikazuje.

V odůvodnění pak uvedl, že přikázání věci k projednání jinému soudu z důvodu vhodnosti je prolomením zásady, že věc se projednává u věcně a místně příslušného soudu.

Dále uvedl, že důvody okolností opodstatňujících přikázání věci jinému soudu budou mít různou povahu, a to v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jejich okolnostech.

Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze spolehlivě dovodit, že jiným, než příslušným soudem, bude věc projednána rychleji a hospodárněji.

V dané věci Krajský soud takové okolnosti neshledal.

Proti označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel ústavní stížnost, protože napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl.

36 a násl.

Listiny.

Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že mu nebyla dána možnost, aby se vyjádřil ke stanovisku žalovaného k návrhu na přikázání věci jinému soudu, čímž byla porušena procesní rovnost účastníků.

Dále namítal, že Krajský soud nedostatečně posoudil stěžovatelem uváděné důvody, které opodstatňovaly přikázání věci jinému soudu, a své stanovisko v písemném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.

Stěžovatel se domníval, že v daném případě lze spolehlivě dovodit porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výraz zásad spravedlivého soudního procesu.

Navrhoval proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení.

Ve vyjádření uvedl, že podle jeho přesvědčení nebylo napadeným rozhodnutím porušeno žádné navrhovatelovo ústavní právo nebo svoboda, když řízení o uplatněném návrhu probíhá před věcně a místně příslušným soudem.

Skutečnosti namítané navrhovatelem nemohou být ani podle stávající judikatury důvodem pro vyhovění návrhu na delegaci vhodnou podle § 12 odst.

2 o.s.ř.

Krajský soud proto navrhnul zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle názoru Ústavního soudu lze zajisté souhlasit s tím, že předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst.

2 o.s.ř. je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci.

Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.

Ze spisu je patrno, že v předmětné věci docházelo k průtahům v řízení před soudem I. stupně, stěžovatel využil svého práva namítat tyto průtahy.

V souvislosti se změnami v obsazení soudu I. stupně byla věc přikázána v rámci rozdělení práce jinému soudci, který ve věci již začal činit potřebné procesní úkony.

Není proto namístě předpokládat, že věc u tohoto soudu nebude řádně projednána.

Navíc je věcí obecného soudu, aby v mezích své pravomoci o věci rozhodl na základě svého posouzení a lze v této souvislosti souhlasit s názorem obecného soudu, že není základním právem osoby, aby věc byla přikázána jinému soudu, naopak je základním právem osoby, aby věc projednal její zákonný soudce, tj. věcně a místně příslušný soud.

Ústavní soud odkazuje i na své dřívější rozhodnutí pod sp.zn.

IV. ÚS 222/96

, ve kterém zaujal stanovisko, že pokud soud přikáže věc jinému soudu podle § 12 odst. 2 o.s.ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tento závazný právní názor, jejž lze považovat za ústavně konformní, sdílí Ústavní soud také v souzené věci. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2002 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu