Detail rozhodnutí

III.ÚS 740/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.740.01
Datum: 10. 3. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 740/01 ze dne 3. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti C., zastoupené JUDr. M.K., proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 120/2000-37, ze dne 29. 10. 2001, č.j. 29 Ca 139/2000-34, ze dne 30. 10. 2001, č.j. 29 Ca 151/2000-34, ze dne 31. 10. 2001, č.j. 29 Ca 161/2000-34, ze dne 26. 11. 2001 a č.j. 29 Ca 173/2000-34, ze dne 26. 11. 2001, takto:

Ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 740/01 ,

III. ÚS 57/02

III. ÚS 60/02

III. ÚS 69/02

III. ÚS 72/02

, se spojují ke společnému řízení a budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 740/01 .

II.

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně o zamítnutí žalob, podaných proti rozhodnutím příslušného celního úřadu, ukládajícím stěžovateli zaplatit celní dluh, byly v souladu s § 112 odst.

1 obč. soudního řádu spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Stěžovatelka se domáhala zrušení stížností napadených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na právech, zakotvených v čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí o její povinnosti zaplatit jako ručitel celní dluhy nemají oporu v důkazních materiálech a jsou protiústavní, když soud v řízení o podaných žalobách nezkoumal, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vznik ručitelského závazku k úhradě celního dluhu, a tedy i k povinnosti tento dluh uhradit.

Za nesprávné označila dále to, že soud nevzal zřetel na důkaz, osvědčující, že zboží bylo celnímu úřadu řádně předloženo, a to i přesto, že se poskytnutý důkaz vyvrátit nepodařilo.

Návrhy byly podány včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spisy, sp. zn.

29 Ca 120/2000, 29 Ca 139/2000, 29 Ca 151/2000, 29 Ca 161/2000 a 29 Ca 173/2000 vedené u Krajského soudu v Brně.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla příslušnými rozhodnutími C.ú. - dálnice uložena povinnost uhradit celní dluh ve specifikované výši s odůvodněním, že dlužník nezaplatil předmětný celní dluh a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.

K odvolání stěžovatelky rozhodovalo ve věci CŘ, které odvolání zamítlo.

Na základě včas podaných žalob byla rozhodnutí CŘ zrušena příslušnými rozsudky Krajského soudu v Brně a věci byly tomuto orgánu vráceny k dalšímu řízení.

V těchto rozsudcích Krajský soud v Brně odmítl tvrzení stěžovatelky, že se v daných věcech nestala ručitelem a že nevznikl platný ručitelský závazek.

Současně však Krajský soud shledal jako důvodné námitky stěžovatelky týkající se předložení předmětného zboží celnímu úřadu, určení a aplikace právního předpisu na daný případ.

CŘ v dalším řízení doplnilo dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu zamítlo odvolání stěžovatelky a prvotní rozhodnutí C.ú. - dálnice potvrdilo.

Stěžovatelka proti těmto rozhodnutím znovu podala správní žaloby, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl výše uvedenými rozsudky tak, že žaloby zamítl.

Proti rozsudkům Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl.

36 a násl.

Listiny a právo na soudní ochranu podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Porušení uvedených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že Krajský soud nedostatečně zhodnotil důkazy předložené ve správním spisu a vyvodil z nich nesprávné závěry, které nemají oporu v právních předpisech.

Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník řízení.

Ve vyjádření uvedl, že svými rozhodnutími neporušil základní práva stěžovatelky.

Důvody vedoucí soud k zamítnutí žaloby jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Brně dále zdůraznil, že v dané věci rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé o.s.ř..

V tomto soudním řízení jde o přezkum zákonnosti správního aktu, nejde tedy o tvorbu nového rozhodnutí vycházejícího ze skutkového stavu správním orgánem nezjištěného, přičemž rozhodování soudu je založeno na principu kasačním.

Dále se Krajský soud v Brně podrobněji vyjádřil k některým konkrétním námitkám uvedeným v ústavní stížnosti.

V závěru svého vyjádření pak uvedl, že v přezkumném řízení aplikoval a vyložil zákon ve znění platném pro přezkoumávanou věc, skutkový a právní základ věci podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Tvrzení stěžovatelky o tom, že soud věc nesprávně právně posoudil, je proto účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že celní orgány uložily stěžovateli jako ručiteli povinnost uhradit celní dluh v souladu s platnými ustanoveními celního zákona, nemůže proto obstát tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena povinnost v rozporu se zákonem.

Krajský soud proto navrhoval, aby Ústavní soud podané návrhy zcela zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Z obsahu stížností napadených rozsudků bylo zjištěno, že soud na základě podaných žalob přezkoumal všechna napadená rozhodnutí celního orgánu v souladu s § 249 odst.

2 občanského soudního řádu, ve svých rozhodnutích se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka v žalobách uplatnila, a tato rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

Nebylo také zjištěno pochybení při aplikaci či výkladu příslušných ustanovení zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, zákona č.

13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavních stížnostech dovolává, shledán nebyl.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2002 JUDr.

Vlastimil Ševčík předseda senátu