Detail rozhodnutí

III.ÚS 678/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.678.01
Datum: 19. 9. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 678/01 ze dne 19. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 678/01

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., zastoupené JUDr. F.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 62 Co 287/01, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001, sp. zn. 8 C 105/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], brojila stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 (62 Co 287/01-75) a jemu předcházejícímu rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 - 8 C 105/2000-38) a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod) tím, že "soud druhého stupně nezjistil správně skutkový a právní stav, spočívající v tom, že stěžovatelka se řídila nesprávným poučením soudu o odvolání", ve věci mělo být aplikováno ust. § 204 odst.

2 o. s. ř. věta druhá, ve znění platném před 1.

2001, z něhož plyne, že její odvolání proti věcnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (8 C 105/2000-16) bylo podáno včas (tímto rozsudkem bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dala stěžovatelka žalobkyni, je neplatné a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 108.000,- Kč s přísl.).

Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. července 2002 (21 Cdo 1965/2001-81) odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 (8 C 105/2000-38) byl zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku tohoto soudu (8 C 105/2000-16).

Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh tak, že ve dnech 8. a 9. listopadu 2000 byl její právní zástupce na služební cestě.

Doručovatel nezanechal v poštovní schránce obvyklé oznámení o uložení zásilky.

Zástupce stěžovatele pak 13.

12.

2000 zjistil, že zmíněný rozsudek nabyl právní moci 29.

11.

2000.

Obvodní soud pro Prahu 9 návrh stěžovatelky zamítl a konstatoval, že ze spisu je zřejmé, že zásilka byla doručována v souladu s poštovním řádem (pošta P., doručovala doporučenou zásilku tak, že dne 8.

11.

2000 byla doručovatelem výzva vhozena do schránky zástupce stěžovatelky a následujícího dne byla zásilka uložena na poště).

Městský soud, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, byť z jiných důvodů, než v něm uvedených.

Soud II. stupně dospěl k závěru, že nelze aplikovat institut náhradního doručení, neboť adresát se nezdržoval na místě doručení, a že za den doručení je třeba považovat 13. prosinec 2000, kdy si zástupce stěžovatelky osobně převzal předmětný rozsudek v kanceláři soudu (od tohoto data pak počala plynout zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která marně uplynula dne 28. prosince 2000, když odvolání podala stěžovatelka až 3. ledna 2001).

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 204 odst.

2 o. s. ř.

Podle § 204 odst.

2 o. s. ř. odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání.

Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.

Prominutí odvolací lhůty je tedy vázáno na zákonné, v citovaném ustanovení taxativně vymezené podmínky, a to, že tříměsíční lhůta pro podání odvolání je přípustná pouze při zjištění, že rozhodnutí neobsahuje poučení o odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (k tomu B./D./M.: Občanský soudní řád.

Komentář.

5. vydání.

Praha: C.

B., 2001, str.

856).

Ve stěžovatelčině věci však žádná ze zmíněných podmínek nenastala a ani nebyla stěžovatelkou v ústavní stížnosti tvrzena.

Za této situace, kdy je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v rámci kautel příslušného procesního předpisu (občanského soudního řádu), nemohlo dojít ani k porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod).

Ostatně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 - 62 Co 287/01-75) je v tomto směru přiléhavé a odpovídá i požadavkům na něj zákonem kladeným (§ 157 odst.

2, § 167 odst.

2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto vpředu označeným obecným soudům cokoli vytknout.

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzeného (ani jiného) ústavně zaručeného práva a svobody.

Ústavní stížnost proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002