Detail rozhodnutí

III.ÚS 629/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.629.01
Datum: 18. 4. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 629/01 ze dne 18. 4. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů O.S., M.S., L.J., Z.M. a MUDr.

T.D., všichni zastoupeni JUDr.

M.N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j.

28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8.

2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j.

22 Co 429/2000-147, ze dne 20.

2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j.

22 Co 492/2000-153, ze dne 9.

2001 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, č.j.

10 C 74/2000-72, ze dne 30.

2000, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé cestou faxového podání podali dne 29.

10.

2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Návrh byl doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30.

10.

2001.

Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j.

28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8.

2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j.

22 Co 429/2000-147, ze dne 20.

2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j.

22 Co 492/2000-153, ze dne 9.

2001.

Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v meritu věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, č.j.

10 C 74/2000-72, ze dne 30.

2000 a připuštěno dovolání.

Rozsudkem soudu I. stupně byl nahrazen souhlas žalovaných spoluvlastníků s přístavbou osobního výtahu v domě v P., na stavební parcele č.

1864, zapsaných na LV 12358 pro k.ú.

P., u Katastrálního úřadu v P.

Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní práva zakotvená v čl.

11 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

10 C 74/2000, vedený u Okresního soudu v Pardubicích.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných spoluvlastníků předmětných nemovitostí (z celkem 11 žalovaných), proti nimž žalobci ing.

M.K. a P.K., podali žalobu o nahrazení souhlasu s přístavbou osobního výtahu v domě, který jako spoluvlastníci obývají žalobci i žalovaní.

Ústavní soud dále zjistil, že žalobci koupili od města P. nebytový prostor v označeném domu a získali stavební povolení k adaptaci tohoto prostoru na dvě bytové jednotky a k vestavbě výtahu.

V této době byli žalovaní nájemníky v domě, většina z nich s výstavbou vyjádřila souhlas, ale nebyli účastníky řízení.

Město P., jako jediný tehdejší vlastník s výstavbou souhlasilo.

Podle původního stavebního povolení měla být strojovna výtahu umístěna v pátém nadzemním podlaží a šachta měla být zděná.

V průběhu stavby došlo ke změně tak, že strojovna byla umístěna ve dvorním traktu a místo zděné šachty byla zřízena šachta prosklená.

Při dílčí kolaudaci byla zkolaudováno jedna bytová jednotka, ale řízení o kolaudaci výtahu bylo přerušeno, protože stavba nebyla provedena v souladu se stavební dokumentací.

Stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby a žalobci byli vyzváni k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby.

Doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby spočívalo v předložení vyjádření (souhlasu) všech spoluvlastníků nemovitosti.

V průběhu stavby totiž město P. převedlo byty do vlastnictví jednotlivých nájemníků.

Vzhledem k tomu, že vlastníci bytů jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti (dvora, na němž je přístavba realizována) se změnou provedení výtahu nesouhlasili, požádali žalobci o to, aby soud výrokem potřebný souhlas spoluvlastníků nahradil.

Žalobě bylo vyhověno, když soud I. stupně rozsudkem, č.j.

10 C 74/2000-72, ze dne 30.

2000, nahradil souhlas žalovaných spoluvlastníků.

Pří posuzování této otázky vycházel z ustanovení § 139 odst.

2 a 3 občanského zákoníku.

K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j.

22 Co 429/2000-147, ze dne 20.

2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j.

22 Co 492/2000-153, ze dne 9.

2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v meritu věci a připustil ve věci dovolání pro otázku zásadního právního významu, kterou spatřoval v tom, zda v případě neshod vlastníků jednotek ve vztahu k pozemku, který mají v podílovém spoluvlastnictví, se vychází z aplikace § 11 odst.

8 zákona č.

72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), nebo je třeba aplikovat ustanovení § 139 občanského zákoníku a zda znění citovaných ustanovení umožňuje nahradit nesouhlas spoluvlastníků s důležitou záležitostí, popř. důležitou změnou rozhodnutím soudu.

V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v předmětné věci soud může nahradit nesouhlas spoluvlastníků svým rozhodnutím, avšak na rozdíl od soudu I. stupně vycházel z přednostní aplikace § 11 odst.

8 zákona o vlastnictví bytů.

Použití zvláštní úpravy odůvodnil tím, že pozemek je sice v podílovém spoluvlastnictví, avšak toto spoluvlastnictví je spojeno s vlastnictvím jednotky.

Podle § 11 odst.

8 citovaného zákona ve znění účinném do 1.

2000 nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv vlastníka jednotky soud.

Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.

Přehlasovaní žalobci se mohli obrátit na soud jen v případě, že se jednalo o důležitou záležitost.

Odvolací soud dospěl k závěru, že otázka umístění strojovny výtahu je důležitou záležitostí a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně o tom, že stavba strojovny na pozemku výrazně neomezuje vlastnická práva žalovaných a že jednání žalobců neodporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 občanského zákoníku.

K dovolání žalovaných rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j.

28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8.

2001, dovolání zamítl.

K otázce zásadního právního významu uvedl, že zákon o vlastnictví bytů je třeba považovat za normu speciální ve vztahu k obecné úpravě občanského zákoníku.

Tento závěr vyplývá jak z vymezení účastníků, tak předmětu úpravy tohoto zákona i zvláštní povahy nepřímého předmětu práv a povinností vlastníků bytů a nebytových prostor, jak je definován v § 2 citovaného zákona.

Podstata tohoto nepřímého předmětu (bytu) spočívá v tom, že byt nebo nebytový prostor (tzv. jednotka) není fakticky samostatnou věcí, ale je součástí budovy.

Vlastnické právo k jednotce však má smysl a právní relevanci jen spolu s podílem na spoluvlastnickém právu ke společným částem domu.

Citovaný zákon má i zvláštní úpravu rozhodování společenství vlastníků i řešení jejich neshod.

Pokud jde o posuzování podílového spoluvlastnictví k nemovitosti (pozemku), dospěl dovolací soud k závěru shodnému jako soud odvolací, když konstatoval, že rozhodující je okolnost, že pozemek je v podílovém spoluvlastnictví, avšak spoluvlastnictví k němu je spojeno s vlastnictvím jednotky, a proto se na posuzování postupu pro případ neshody vztahuje § 11 odst.

8 citovaného zákona, nikoliv ustanovení § 136 a násl. občanského zákoníku.

Dále konstatoval, že v předmětné věci se jednalo o důležitou záležitost, protože strojovna výtahu tvoří integrální součást výtahu ve smyslu § 120 občanského zákoníku, bez ní by provoz výtahu byl pojmově vyloučen.

Konečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této věci je dána pravomoc soudu a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že nelze aplikovat jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí se týká aplikace právních předpisů v jiném znění než těch, které přicházejí v úvahu v rozhodované věci.

Proti všem rozhodnutím obecných soudů podali stěžovatelé (část žalovaných) ústavní stížnost, protože podle jejich názoru napadenými rozsudky došlo k porušení jejich vlastnického práva podle čl.

11 Listiny a práva na soudní a jinou ochranu podle čl.

36 Listiny.

Poručení čl.

36 Listiny spatřovali stěžovatelé v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoliv při posouzení věci vycházel z jiného právního názoru než soud I. stupně.

Odvolací soud rozhodl o aplikaci jiného právního předpisu na skutkový základ věci zjištěný soudem I. stupně , čímž byla účastníkům nejen odňata možnost se k odlišnému právnímu posouzení věci vyjádřit a tedy byli kráceni na svých procesních právech, ale rozhodnutím byla porušena i zásada dvojinstančního řízení.

Porušení vlastnického práva pak spatřovali stěžovatelé v tom, že soudy poskytly svými rozhodnutími ochranu tomu, kdo protiprávním a svévolným způsobem vytvořil stav, který odporuje zákonu a potom následně usiloval o svou ochranu.

Soudy tak chránily žalobce, kteří v rozporu se stavebním povolením provedli změnu stavby a pak následně se domáhali jejího schválení.

Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna tři rozhodnutí obecných soudů.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení.

Ve vyjádření konstatoval, že obsahově jde o opakování argumentů, které byly v řízení před soudy již uplatněny.

K otázce pravomoci soudu rozhodovat o neshodě mezi spoluvlastníky v této věci ať již podle režimu § 11 odst.

8 zákona o vlastnictví bytů nebo podle § 139 občanského zákoníku se dovolací soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na toto odůvodnění se plně odvolal.

K námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn při nezměněném skutkovém stavu posoudit věc právně odlišně, tedy podle ustanovení jiného zákona než soud I. stupně, Nejvyšší soud ČR uvedl, že soud je vázán tvrzeními v návrhu, nikoliv však právní kvalifikací žalobců a to platí i pro odvolací řízení.

Nelze tak odvolacímu soudu upřít oprávnění posoudit věc (při jinak nezměněném skutkovém stavu) odlišně, než jak to učinil soud I. stupně.

Podle jeho názoru v předmětné věci nedošlo k porušení ústavněprávních předpisů.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na soudní a jinou ochranu a ochrany práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelé se podanou ústavní stížností dovolávali především práva na soudní a jinou ochranu, jeho porušení napadenými rozhodnutími spatřovali v tom, že odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného před soudem I. stupně aplikoval jiné právní předpisy než soud I. stupně a znemožnil tak stěžovatelům k těmto skutečnostem se vyjádřit, čímž byla porušena i zásada dvojinstančnosti řízení.

Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu a následně soudu dovolacího nedošlo k porušení uváděného základního práva.

Jak správně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR civilní soudní řízení je jednotné, tedy i pro odvolací řízení platí, že tento soud je vázán petitem a tvrzeními žalobců, nikoliv však jejich právní kvalifikací.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu dostatečně a řádně zjištěného před soudem I. stupně, jeho právní kvalifikace, kterou vyjádřil a dostatečně zdůvodnil v odůvodnění rozhodnutí, byla odlišná od soudu I. stupně, i když právní závěr byl shodný.

Jádro problému spočívalo v tom, zda na předmětnou věc aplikovat obecnou úpravu občanského zákoníku (§ 139 a násl.) nebo zvláštní úpravu danou zákonem o vlastnictví bytů.

Ústavní soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným a odůvodněným i v rozhodnutí dovolacího soudu.

Rozhodujícím je vlastnictví jednotky (bytu), podílové spoluvlastnictví k pozemku je neoddělitelně spojeno právě s vlastnictvím bytu, a proto je nutno posuzovat veškeré vztahy podle zákona o vlastnictví bytů, pokud jsou příslušné otázky v tomto zákoně speciálně upraveny, a teprve v případě absence zvláštní úpravy lze subsidiárně aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví.

Zákon o vlastnictví bytů obsahuje zvláštní úpravu řešení neshod mezi společenstvím vlastníků, a proto je v dané věci založena pravomoc obecných soudů k rozhodování.

Jestliže tedy obecné soudy postupovaly způsobem, který je uvedenou úpravou předvídán a zakotven, nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva na soudní a jinou ochranu.

Stěžovatelé dále namítali porušení svého vlastnického práva podle čl.

11 Listiny.

Ani zde Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejícího nemohl přisvědčit jejich námitce.

Obecné soudy se velmi podrobně zabývaly zkoumáním věci a posuzovaly míru zásahu do vlastnického práva stěžovatelů (vlastnického práva k bytu a podílového spoluvlastnického práva k pozemku) a dospěly k závěru, že intenzita zásahu je nepatrná a neomezuje stěžovatele ve výkonu jejich práva.

Ústavní soud se s jejich závěry ztotožnil.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2002 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu