Detail rozhodnutí

III.ÚS 603/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.603.02
Datum: 18. 12. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 603/02 ze dne 18. 12. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr, J.

H., J.

H., R.

D., Mgr.

N., ing.

J., V.

M., Mgr.

K., a P.

H., zastoupených Mgr.

N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

11 Zp 18/2002, ze dne 1.

2002, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelé podali dne 12.

2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13.

2002.

Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

11 Zp 18/2002, ze dne 1.

2002, jímž byl zamítnut návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl.

6, 9 odst.

2 a čl.

18 Ústavy ČR a ustanovení čl.

1, 4 a čl.

21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně stěžovatelé navrhovali zrušení § 50 odst.

5 a části § 50 odst.

6 zákona č.

247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách").

Návrh byl podán včas.

Stěžovatelé se návrhem podaným u Nejvyššího soudu ČR domáhali vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů na poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to ing.

H. a M.

K., kandidujících na kandidátce č.

3 v Olomouckém kraji.

Neplatnost volby těchto kandidátů spatřovali stěžovatelé v neústavnosti zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro přednostní přidělení mandátu a následně pak v odlišném přístupu v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy nad 7 % a jinak takové hlasy pod 7 %.

Podle názoru stěžovatelů ustanovení § 50 odst.

5 a 6 zákona o volbách je v rozporu s ustanovením § 1 odst.

2 téhož zákona, s ustanoveními čl.

1, 4 a 21 Listiny a s Ústavou ČR.

Podle argumentace stěžovatelů je stanovená hranice 7% pro přednostní volbu kandidáta nespravedlivá, neopodstatněná a představuje zásah do ústavních práv jak kandidáta, tak i voliče.

Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci podle § 200n občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tak, že podaný návrh usnesením, sp. zn.

11 Zp 18/2002, ze dne 1.

2002, zamítl.

V odůvodnění uvedl, že z obsahu návrhu je zřejmé, že podaný návrh vybočuje z mezí soudního přezkumu voleb.

Podstatou námitek stěžovatelů je totiž tvrzení o údajné neústavnosti některých ustanovení zákona o volbách, nikoliv však tvrzení o porušení zákona o volbách v souvislosti s volbou obou odpůrců, jež by opodstatňovalo neplatnost takové volby.

Z obsahu podaného návrhu nevyplývá, že by v souvislosti s uplatňováním ustanovení o přednostních hlasech pro kandidáty došlo k jakémukoliv porušení zákona o volbách, ani stěžovatelé ve skutečnosti netvrdí, že k porušení tohoto zákona došlo.

Podle § 87 odst.

1 a 5 zákona o volbách se však vyžaduje, aby závěr o neplatnosti volby kandidáta byl předně opodstatněn zjištěním, že k porušení tohoto zákona došlo.

Jestliže k porušení zákona o volbách vůbec nedošlo, pak nelze činit závěr o neplatnosti volby kandidáta na poslance, uvedl Nejvyšší soud ČR.

Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud stěžovatelé poukazovali na údajnou protiústavnost citovaných ustanovení o 7% hranici přednostních hlasů s rozborem možných dopadů na zvolení těch či oněch kandidátů při neexistenci žádného limitu pro relevanci přednostních hlasů, nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a neshledal tedy důvod k postupu podle ustanovení § 109 odst.

1 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatelé proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost, kterou se domáhají jeho zrušení.

V rozsáhlém rozboru a argumentaci dovozují porušení výše uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny.

Stěžovatelé především uvedli, že zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro případné přednostní přidělení mandátu a následně odlišný přístup v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy na 7% a jinak pod 7%, je v rozporu s § 1 odst.

2 zákona o volbách a s Ústavou ČR a Listinou.

Zakotvení dvou odlišných postupů vůči kandidátům na kandidátce jedné strany považují stěžovatelé za diskriminaci, a to diskriminaci jak kandidáta, tak i diskriminaci voličů, čímž jsou podstatně porušena ustanovení čl.

6, 9 odst.

2 a 18 Ústavy ČR a čl.

1 Listiny.

Dále stěžovatelé uvedli, že stanovením 7% hranice pro to, aby byly pro kandidáty volební strany započítány přednostní hlasy, je stanovení určité početní meze, která omezuje kandidáta v jeho právu být volen.

Toto omezení spočívá v tom, že s jeho přednostními hlasy je nakládáno jinak než s přednostními hlasy kandidáta, jehož přednostní hlasy hranice dosáhly, a stanoví mu tedy jiné podmínky pro případné získání mandátu.

Tento postup stanovení mezí práv je v rozporu s čl.

4 Listiny.

Současně stanovením hranice 7% byla narušena rovnost před zákonem a kandidáti tak mají odlišné podmínky pro přístup k voleným funkcím.

Tím, že se odlišně zachází s přednostními hlasy, je narušena rovnost voličů ve smyslu jejich rovného volebního práva.

Uvedené je porušením čl.

21 odst.

3 a 4 Listiny.

Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.

Současně stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 50 odst.

5 zákona o volbách a dále, aby z ustanovení § 50 odst.

6 citovaného zákona vypustil blíže nespecifikovanou část.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud v Brně jako účastník řízení.

Ve vyjádření uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou především námitky stěžovatelů stran neústavnosti v návrhu uváděných částí zákona o volbách.

Tyto výhrady byly již obsahem jejich návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby poslance v řízení před Nejvyšším soudem.

Nejvyšší soud na ně již podrobně reagoval na str.

4 a 5 napadeného usnesení a z důvodů tam uvedených nedospěl k závěru o nutnosti postupu podle § 109 odst.

1 písm. c) o.s.ř., a proto plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podanou ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnost, je názor stěžovatelů, že citovaná úprava zákona o volbách je protiústavní a porušuje jak práva kandidátů, tak i práva voličů.

Ústavní stížnost sice směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, argumentace stěžovatelů však směřuje proti označeným ustanovením zákona o volbách, v nichž spatřují právě rozpor s citovanými ustanoveními Ústavy ČR a Listiny.

V argumentaci již není blíže uvedeno, jaká základní práva stěžovatelů byla porušena napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, pokud toto porušení nemá Ústavní soud spatřovat v samotné skutečnosti, že nebylo vyhověno jejich návrhu.

Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci a dospěl k závěru, že jeho postup byl v souladu se zákonem i ústavním pořádkem České republiky a nedošlo jím k porušení žádných základních práv stěžovatelů.

Nicméně k meritu věci považuje Ústavní soud za potřebné ještě uvést, že obdobnou otázkou se Ústavní soud již nepřímo zabýval (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 147/94 ) a vyjádřil názor, že postavení kandidáta na kandidátní listině je dáno dobrovolností ucházet se o mandát, tudíž kandidát je nucen podřídit se vnitrostranickým předpisům politické strany, ale též právnímu režimu, který upravuje postavení a práva politických stran ve volbách.

Otázka pořadí na kandidátní listině je sama o sobě důsledkem čl.

18 odst.

1 Ústavy ČR, podle něhož se volby do Poslanecké sněmovny konají podle zásad poměrného zastoupení.

K těmto zásadám náleží i existence kandidátních listin, na kterých jsou v pořadí určeném podle předem stanovených pravidel uvedeni kandidáti, kteří kandidují za volební stranu.

Není ústavně námitek, aby toto pořadí bylo zcela určeno volební stranou a voliči neměli žádnou možnost je měnit, lze však voličům umožnit, aby pořadí změnili.

Kandidát se souhlasem s kandidováním podřizuje jak pravidlům volebního zákona, tak i pravidlům sestavování kandidátních listin, které je vnitřní věcí politické strany.

Pokud jde o princip přípustnosti hranice přednostních hlasů, zabýval se touto otázkou v jiných souvislostech Ústavní soud rovněž (viz nález Ústavního soudu č.

88/1997 Sb.).

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení § 50 odst.

5 a části ustanovení § 50 odst.

6 zákona č.

247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona.

Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst.

1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2002 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu