Detail rozhodnutí

III.ÚS 338/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.338.01
Datum: 29. 1. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 338/01 ze dne 29. 1. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky PhDr.

D.N., zastoupené H.D., proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

15 Co 88/2001, 15 Co 89/2001-1074, ze dne 9.

2001, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j.

10 P 174/96-1024, ze dne 4.

2001, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Osobním podáním ze dne 1.

2001 předložila navrhovatelka Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh").

Návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

15 Co 88/2001, 15 Co 89/2001-1074, ze dne 9.

2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j.

10 P 174/96-1010, ze dne 6.

12.

2000 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j.

10 P 174/96-1024, ze dne 4.

2001.

Napadenými usneseními byla podle názoru navrhovatelky porušena ustanovení čl.

36, 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl.

5, 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

10 P 174/96, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka je účastníkem řízení, v němž je projednávána a rozhodována úprava vztahů k nezletilým dětem navrhovatelky a jejího rozvedeného manžela na dobu po rozvodu jejich manželství.

O úpravě rodičovské odpovědnosti bylo rozhodnuto rozsudkem označeného soudu, č.j.

10 P 174/96-719, ze dne 29.

1999 tak, že obě nezletilé děti byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů se vzájemně upravenými právy a povinnostmi.

Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že tato úprava není realizována a v průběhu doby stále probíhá jednání o další úpravu těchto vztahů na základě jednotlivých návrhů rodičů na vydání předběžného opatření o úpravě vztahů a v současné době probíhá jednání o nové úpravě těchto vztahů na základě návrhu podaného orgánem péče o dítě, který byl ustanoven opatrovníkem pro řízení.

Podaný návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

15 Co 88/2001, 15 Co 89/2001-1074, ze dne 9.

2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j.

10 P 174/96-1010, ze dne 6.

12.

2000 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j.

10 P 174/96-1024, ze dne 4.

2001.

Usnesením soudu I. stupně ze dne 6.

12.

2000 byla ustanovena MčP. opatrovníkem nezletilých dětí a usnesením tohoto soudu ze dne 4.

2001 byl zamítnut návrh otce na vydání předběžného opatření o svěření nezletilých dětí jeho výchovy a určení výživného matce a návrh matky na vydání předběžného opatření o svěření nezletilé dcery do její výchovy a na předběžné opatření o určení, že nezletilý syn bude pokračovat ve školní docházce v dané škole.

Městský soud v Praze o obou těchto usneseních rozhodl usnesením, č.j.

15 Co 88/2001, 15 Co 89/2001-1074, ze dne 9.

2001 tak, že obě tato usnesení potvrdil.

Navrhovatelka namítala, že těmito usneseními byla porušena především ustanovení Úmluvy o právech dítěte, protože obecné soudy nerespektují zásadu odpovědnosti rodičů při výchově a usměrňování svých dětí, zásadu neoddělení dítěte od svých rodičů pro jejich vůli a právo dětí udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči.

Dále navrhovatelka vytýkala obecným soudům, že nebylo do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto o jejím návrhu na vyloučení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3, která ve věci rozhoduje, přičemž námitka byla vznesena již 4.

2000.

Nerozhodnutím o této námitce porušily obecné soudy ustanovení čl.

36 Listiny.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že navrhovatelka námitku podjatosti soudkyně soudu I. stupně vznesla po rozhodnutí soudu I. stupně usnesením, č.j.

10 P 174/96-894, ze dne 2.

2000, kterým byl zamítnut dřívější návrh na vydání předběžného opatření.

Dále Ústavní soud ze spisu zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací při projednávání odvolání proti tomuto usnesení současně posuzoval i námitku podjatosti a usnesením, č.j.

15 Co 551/2000, 15 Co 552/2000-1001, ze dne 14.

11.

2000, o této námitce také rozhodl a v odůvodnění rozhodnutí tuto skutečnost uvedl.

Navrhovatelka namítala, že o podjatosti je soud vyššího stupně povinen rozhodnout usnesením tak, že ve výroku bude výslovně uvedeno, že soudce není podjatý.

K této námitce Ústavní soud připomíná, že především námitka byla podána až poté, co soud I. stupně vydal rozhodnutí (usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření), nebyla vznesena v průběhu řízení o podaném návrhu.

Je běžnou rozhodovací praxí, že v takovém případě, tj. pokud je námitka vznesena po rozhodnutí soudu I. stupně, je soudem vyššího stupně posuzována ve smyslu § 16 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") v senátě při projednávání odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a také senát o této námitce rozhodne tak, že pod tímto úhlem posuzuje napadené rozhodnutí.

Výrokem odvolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí se potvrzuje, je zároveň rozhodnuto i o námitce podjatosti tak, že soudce není podjatý.

V opačném případě by odvolací soud za předpokladu, že rozhodoval vyloučený soudce, musel napadené rozhodnutí zrušit.

Samostatným rozhodnutím pak rozhoduje soud vyššího stupně o námitce podjatosti v případě, že tato námitka je vznesena v průběhu řízení před soudem I. stupně.

V takovém případě musí být věc postoupena soudu vyššího stupně, který rozhodne usnesením o námitce podjatosti a teprve po tomto rozhodnutí může dále probíhat řízení, v němž byla námitka vznesena.

Ústavní soud vzhledem ke zjištění, že Městský soud v Praze o podané námitce podjatosti rozhodl spolu s rozhodováním o odvolání, což jednoznačně vyplývá ze spisu (č.l.

1004), dospěl k závěru, že tímto postupem nebylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces.

Pokud jde o námitky navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

15 Co 88/2001, 15 Co 89/2001-1074, ze dne 9.

2001 a předcházejícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, zde Ústavní soud s poukazem na skutečnost, že se jednalo o rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a ve věci nyní probíhá řízení o úpravě vztahů rodičů k nezletilým dětem na základě návrhu orgánu péče o dítě, konstatuje, že ústavní stížnost je podle § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřípustná.

Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Jak bylo uvedeno, napadená rozhodnutí se týkala zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření a probíhá řízení ve věci samé, v němž bude rozhodnuto o svěření dětí do výchovy.

Teprve pravomocným ukončením tohoto řízení budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva dítěte i rodičů poskytuje.

Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavním soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve vztahu k námitce podjatosti soudkyně soudu I. stupně podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněny.

Návrh směřující vůči shora označeným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst.

1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2002 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu