Detail rozhodnutí

II.ÚS 715/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.715.01
Datum: 15. 10. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 715/01 ze dne 15. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.

Jiřího Malenovského a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing.

Z., zastoupeného JUDr.

B., advokátem, proti usneseni Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.

12.

2000, č. j.

11 C 89/98-28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 30.

2001, č. j.

19 Co 232/2001-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 13.

12.

2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, když v postupu soudů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, chráněného čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.

12.

2000, č. j.

11 C 89/98-28, soud prvního stupně podle § 103 a 104 odst.

1 občanského soudního řádu zastavil řízení o určení platnosti osvědčení ev. č.

8118/A3, ve kterém se stěžovatel domáhal určení, že osvědčení ev. č.

8118/A3 vydané dne 22.

1991 Ministerstvem obrany ČR je platné a platně osvědčuje, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24.

11.

1956 z důvodů uvedených v § 21 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") z funkce I. kategorie a že byl před ukončením služebního poměru ze stejných důvodů odvolán dnem 20.

1956 z funkce I. kategorie a ustanoven na nižší funkci I. kategorie.

Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého usnesení uvedl, že z přiloženého spisu téhož soudu, sp. zn.

6 C 180/98, zjistil, že stěžovatel dne 16.

1993 podal žalobu, opravenou a doplněnou podáním ze dne 15.

1993, jíž se domáhal určení, že byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24.

11.

1956 z důvodů uvedených v § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie a že toto rozhodnutí soudu nahrazuje osvědčení podle § 22 citovaného zákona.

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.

1998, č. j.

6 C 180/98-117, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21.

12.

1998, č. j.

19 Co 593/98-130, byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.

12.

2000, č. j.

11 C 89/98-28, podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.

2001, č. j.

19 Co 232/2001-42, jako věcně správné potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že projednání posuzované věci brání podle § 159 odst.

3 občanského soudního řádu překážka věci pravomocně rozhodnuté a nejsou proto dány pro projednání a rozhodnutí věci podmínky řízení podle ustanovení § 103 občanského soudního řádu.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření a spis, sp. zn.

11 C 89/98, Obvodního soudu pro Prahu 6.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13.

2002 zcela odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí a uvedl, že oba soudy shodně dospěly k závěru, že projednání stěžovatelova nároku brání překážka věci pravomocně rozsouzené podle ustanovení § 159 odst.

3 občanského soudního řádu a řízení proto bylo podle ustanovení § 104 odst.

1 občanského soudního řádu zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření ze dne 7.

2002, které je založeno v jeho spise, sp. zn.

11 C 89/98, pod č. listu 50, odkázal na písemné vyhotovení svého napadeného usnesení ve spojení s usnesením odvolacího soudu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.

91 odst.

1 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatele adresované obecným soudům nejsou na místě.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) stanovená § 159 odst.

3 občanského soudního řádu (ve znění platném ke dni vydání napadených rozhodnutí) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána.

Takto vymezeným požadavkem je také obecný soud vázán.

Pravomocný rozsudek o žalobě na určení tvoří překážku věci rozhodnuté vůči nové žalobě na určení.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k podmínkám řízení.

Zjistí-li soud, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto, řízení bez dalšího zastaví (§ 104 odst.

1 občanského soudního řádu).

Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích pak řádně a dostatečně rozvedly a odůvodnily skutečnosti, které je vedly k danému rozhodnutí. a odvolací soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva.

O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl.

36 vydaly příslušná rozhodnutí.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15.

10.

2002 Vojtěch Cepl předseda senátu