Detail rozhodnutí

II.ÚS 541/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.541.02
Datum: 10. 8. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 541/02 ze dne 8. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., právně zastoupeného JUDr. Z. D., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1998, č. j. 4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8. 1. 2001, č. j. 1064/93-119, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 Co 126/2001, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 8.

2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18.

11.

1997, sp. zn.

4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13.

1998, č. j.

4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8.

2001, č. j.

1064/93-119, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.

2002, sp. zn.

21 Co 126/2001, a to pro porušení čl.

11. odst.

1, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Napadeným rozsudkem ze dne 30.

2002, sp. zn.

21 Co 126/2001, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18.

11.

1997, sp. zn.

4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13.

1998, č. j.

4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8.

2001, č. j.

1064/93-119, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě a zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti nacházející se v k. ú.

Tišnov v obci K., zapsané u Katastrálního úřadu Brno-venkov na LV č.

133 tak, že v závislosti na výši spoluvlastnického podílu přikázal prvé žalobkyni do výlučného vlastnictví parcelu č.

117/1 o výměře 2063 m2, do výlučného vlastnictví žalobce parcelu č.

117/3 o výměře 1031 m2 a do výlučného vlastnictví žalovaného ( v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) parcelu č.

117/4 o výměře 1031 m2, všechno parcely, jak byly vyznačeny na geometrickém plánu č.

320 -226/96 ze dne 2.

12.

1996.

Dále soud prvního stupně zavázal žalovaného nahradit prvé žalobkyni náklady řízeni.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady občanského soudního řízení, když nespravedlivě a nezákonně rozhodly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, aniž náležitě dbaly ust. § 142 odst.

2, 3 obč. zák. a aniž respektovaly rovnost účastníků v řízení před soudy.

Preferovaly tak zájmy jednoho účastníka na úkor oprávněných zájmů druhého účastníka.

Krajský soud podle stěžovatele o věci rozhodoval, aniž by sám provedl ohledání na místě samém, bez nařízení náležitého znaleckého posouzení možnosti průchodu a průjezdu k pozemku stěžovatele z obecní cesty k parcele č.

117/4, rozhodoval bez náležité odborné znalosti technických oborů, a tedy bez znalosti skutečné situace na místě samém.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou způsobilé zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí.

Pouze z té skutečnosti, že stěžovatel není s výsledkem soudního řízení spokojen, nelze vyvozovat porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítanému porušení čl.

11. odst.

1, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 Listiny nebo čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu V Brně dne 8. října 2002