Detail rozhodnutí

II.ÚS 525/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.525.2000
Datum: 26. 3. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 525/2000 ze dne 26. 3. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti S.

B., a.s., zastoupené advokátem JUDr.

K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.

2000, čj.

25 Co 753/99-98, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a J.

C., zastoupeného advokátem JUDr.

V., jako vedlejšího účastníka, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu.

Domnívá se, že jím došlo k porušení čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn.

11 C 213/98, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10.

1999, čj.

11 C 213/98-53, bylo rozhodnuto, že J.

C. (v původním řízení žalovaný, dále jen "vedlejší účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 29.721,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

V části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení poplatku z prodlení z částky 29.721,- Kč od 1.

1996 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta.

Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí byl předmětem sporu závazek z nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 696 a § 697 zák. č.

40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") v platném znění.

Na stěžovatelce především bylo, aby prokázala existenci nájemního vztahu mezi účastníky řízení a dluh vedlejšího účastníka na nájemném a službách s nájmem bytu spojených.

Vedlejší účastník se v řízení bránil především tím, že žádný dluh na nájemném nemá, neboť tyto úhrady poukazuje subjektu, který mu byt přidělil k užívání.

Z výsledků dokazování bylo zřejmé, že mezi právním předchůdcem stěžovatelky a právním předchůdcem společnosti P., a.s (dále jen "P."), došlo v r.

1970 k uzavření hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, podle níž právní předchůdce P. poskytl právnímu předchůdci stěžovatelky finanční prostředky na výstavbu bytových jednotek.

Vlastníkem domu, v němž je situován předmětný byt užívaný vedlejším účastníkem, se stal čsl. stát a správcem domu právní předchůdce stěžovatelky.

Vedlejšímu účastníkovi byl byt přidělen právním předchůdcem P.

Po tzv. velké privatizaci přešlo vlastnické oprávnění k předmětné nemovitosti podle ustanovení § 680 odst.

2 o.z. bez jakýchkoli omezení na stěžovatelku.

Právo osobního užívání bytu vedlejším účastníkem se transformovalo ke dni 1.

1992 na nájem.

Soud tedy dovodil, že nájemní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je nepochybný, a stěžovatelka proto má jako jediná výlučné právo k přijímání nájemného.

Soud se se stěžovatelkou ztotožnil i co do výše požadovaného nájemného.

Pouze v části, jíž se domáhala i zaplacení poplatku z prodlení, stěžovatelce nevyhověl.

Vedlejší účastník nájemné platil, ovšem nesprávnému subjektu.

Soud uvedl, že by uložení takové povinnosti vedlejšímu účastníkovi považoval za rozporné s dobrými mravy (§ 3 o.z.).

K odvolání stěžovatelky do výroků o zaplacení poplatku z prodlení a o nákladech řízení a vedlejšího účastníka do výroku o uložení povinnosti zaplatit dlužné nájemné Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31.

2000, čj.

25 Co 753/99-98, rozsudek změnil tak, že rozsudek ve výroku o uložení povinnosti zaplatit 29.721,- Kč stěžovatelce zamítl a odvolací řízení zahájené k odvolání stěžovatelky zastavil.

Uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že stěžovatelka je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný vedlejším účastníkem.

Závěr okresního soudu, že i oprávnění vybírat nájemné svědčí stěžovatelce, považoval soud za nesprávný.

Právo společnosti P., založené hospodářskou smlouvou o sdružení finančních prostředků, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě zrušením zák. č.

109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále jen "hospodářský zákoník") a zák. č.

41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo.

Pro takový zánik nelze nalézt oporu v zákoně.

Tak, jak se změnilo právo osobního užívání na nájem, změnilo se i právo rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým náleží jmenované společnosti dispoziční právo.

Právo účastníka uvedené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené se transformovalo na právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Z toho vyplývá, že k výběru uvedených úhrad není oprávněna stěžovatelka, a ta proto není v daném řízení aktivně legitimována.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vzala své odvolání zcela zpět, odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.

11.

2001, čj.

26 Cdo 2105/2000-113, zamítl.

Dovolací soud v odůvodnění podpořil závěr odvolacího soudu, dle něhož právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů v domě zrušením hospodářského zákoníku a zák. č.

41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo.

O právním nástupnictví účastníků shora uvedené smlouvy nebylo pochyb a pro takový zánik práva nelze nalézt v zákoně oporu.

Ustanovení hospodářské smlouvy, upravující dispoziční práva společnosti PML, na základě nichž byl omezen právní předchůdce stěžovatelky ve správě národního majetku (později v právu hospodaření s národním majetkem) a následně stěžovatelka sama jako vlastník objektu, v němž se nachází předmětný byt, tak, že právní předchůdce společnosti P. má právo rozhodovat o přidělení bytu vedlejšímu účastníku a provádět inkaso úhrady za užívání bytu a služby s tímto užíváním spojené, jsou nadále platná.

Toto právo se transformovalo na právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy vybírat nájemné a úhrady za užívání bytu a služby s tím spojené.

Dovolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.

11.

1998, sp. zn.

29 Cdo 154/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č.

43, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.

2000, sp. zn.

29 Cdo 2581/99.

Smluvní ujednání obsažená ve smlouvě o sdružení finančních prostředků jsou dle názoru dovolacího soudu nadále závazná i s ohledem na ustanovení § 15 odst.

1 zák. č.

92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, mající donucovací povahu, dle něhož přecházejí na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Stěžovatelka nabyla vlastnictví k objektu s předmětným bytem v rámci tzv. velké privatizace, v důsledku níž došlo k univerzálnímu přechodu práv a závazků z právního předchůdce stěžovatelky na stěžovatelku, staly se součástí této sukcese také závazky plynoucí z předmětné hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků.

Shodně s odvolacím soudem proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla ve sporu aktivně legitimována.

Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí projednávanou ústavní stížností.

Domnívá se, že je názor obecného soudu nesprávný.

Především neřeší otázku, zda je stěžovatelka pronajímatelem či nikoli, a omezuje se pouze na konstatování, že není oprávněna k výběru nájemného.

Podle jejího názoru byla ustanovení smlouvy, dle níž vzniklo právnímu předchůdci P. právo rozhodovat o tom, komu budou předány do užívání, a vybírat náhrady za užívání bytu a úhrady spojené s užíváním bytu, již tehdy neplatná.

To stěžovatelka dovozuje ze znění § 63 a násl. tehdy účinného hospodářského zákoníku a z tehdy platného občanského zákoníku, podle něhož organizací, s níž občan uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu, byl ten subjekt, který byl správcem bytového majetku.

Dále stěžovatelka uvádí, že stát prostřednictvím Fondu národního majetku předmětné nemovitosti privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatelku, která za ně též zaplatila kupní cenu.

Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Napadeným rozhodnutím soudu bylo však podle přesvědčení stěžovatelky zasaženo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje jejím ústavně zaručeným právům.

Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na tuto péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému.

Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Podle ustanovení § 32 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka řízení, J.

C., zastoupeného advokátem JUDr.

V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na napadené rozhodnutí a na judikát citovaný v jeho odůvodnění.

Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavnímu soudu pouze zaslal plnou moc, na základě níž je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy ČR).

Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zcela pomíjí, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek s kotelnou v Novém Bydžově byla uzavřena podle ustanovení § 352 hospodářského zákoníku, § 1 vyhlášky č.

86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č.

104/1966 Sb., o správě národního majetku.

Smlouva nebyla časově omezena, žádná ze smluvních stran nemohla dosáhnout změny či zániku závazků plynoucích z této smlouvy jinak než písemnou dohodou a součástí smluvních ujednání bylo i ustanovení o přechodu všech práv a závazků ze smlouvy na případné právní nástupce smluvních stran.

Vzhledem k ustanovení § 763 odst.

1 obchodního zákoníku, dle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy, smlouva o sdružení finančních prostředků v projednávané věci nemohla zaniknout.

Tedy ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, ani v důsledku jiných právních skutečností právo společnosti P. nezaniklo.

Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem obecných soudů, že pro zánik práva společnosti P. nelze nalézt v zákoně oporu.

Podle ustanovení § 15 zák. č.

92/1991 Sb., s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Za taková práva (závazky) je nutno považovat i práva (závazky) plynoucí ze smluv o sdružení finančních prostředků.

Omezení, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svého vlastnického práva, je závazkem stěžovatelky, vyplývajícím a vzniklým z uvedené hospodářské smlouvy, jehož protiváhou byly prostředky, které předchůdce společnosti P. na základě hospodářské smlouvy poskytl.

Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, k němuž by došlo na základě napadeného rozhodnutí obecného soudu, ale o smluvní ujednání.

Za tohoto stavu věci lze mít stěží za to, že v tomto řízení došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že právní názor, o nějž se opírají rozhodnutí obecných soudů, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný.

Soudní proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.

Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Jejich právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ani dalších práv, tvrzených stěžovatelem.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí měl zrušit.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2002 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu