Detail rozhodnutí

II.ÚS 421/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.421.01
Datum: 5. 7. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 421/01 ze dne 7. 5. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M.

K., zastoupeného JUDr.

V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

2001, č.j.

6 To 242/2001-1841, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 11.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

2001, č.j.

6 To 242/2001-1841.

Protože návrh neměl stanovené náležitosti, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad, což ve lhůtě učinil.

Dne 14.

2002 obdržel Ústavní soud vyžádaný soudní spis a mohl ve věci rozhodnout.

Stěžovatel namítá porušení svých základních práv, zejména práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Toto porušení spatřuje v nesprávném hodnocení provedených důkazů, tedy nedodržení zásad § 2 odst.

6 tr.ř., které vedlo k nesprávnému rozhodnutí o vině a k odsuzujícímu rozsudku, jehož odůvodnění odporuje § 125 tr. ř.

Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1 tr.z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Podle stěžovatele by však soud při správném hodnocení důkazů a vypořádání se s obhajobou musel dojít ke zprošťujícímu rozsudku.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.

Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil JUDr.

M., který poukázal na skutečnost, že se jednalo o tzv. skupinovou trestní věc, zatíženou závažnými vnitřními a vzájemnými důkazními rozpory, kterým ovšem soud I. stupně věnoval odpovídající pozornost.

Odvolací soud rozsudek podstatně změnil.

V tomto směru je však třeba odlišit jeho závěry ohledně základní skutkové podstaty trestného činu, kde považoval závěry soudu I. stupně za vyvozené a doložené v souladu s § 2 odst.

5 a 6 tr. ř., a v tom rozsahu proto nebylo důvodu k opětovnému důkaznímu rozkladu.

Ohledně přísnější kvalifikace však odvolací soud shledal, že v případě zákonného znaku organizované skupiny nebyl z jinak správného zjištění vyvozen odpovídající právní závěr, v případě osoby mladší než 18 let sám doplnil (a znovuzhodnotil) dokazování.

Tyto své dva závěry zásadně odlišné od napadeného rozsudku soudu I. stupně také podrobně zdůvodnil.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem k návrhu stanovisko nezaujalo.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.

Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

V daném případě obecné soudy projednávaly rozsáhlou trestní věc více obžalovaných osob, a to v několika vícedenních blocích hlavního líčení.

V důkazním řízení bylo šetřeno příslušné ustanovení trestního řádu.

Hodnocením shromážděného důkazního materiálu dospěly oba soudy k zásadně shodným skutkovým zjištěním a své právní závěry odůvodnily v souladu s ústavními principy trestního řízení.

Okresní soud uznal stěžovatele vinným přísnější právní kvalifikací trestného činu podle § 187 odst.

1 a 2 písm. a) a b) tr. z., tedy, že tr. čin spáchal jako člen organizované skupiny a vůči osobě mladší 18 let.

Odvolací soud přihlédl k odvolání stěžovatele, doplnil si dokazování ohledně věrohodnosti výpovědi mladistvého svědka (viz č.l.

1795 až 1802 soudního spisu) a dospěl k závěru, že nemůže být bezpečným podkladem pro použití přísnější kvalifikace.

Stejně tak dospěl k závěru, že výsledky dokazování neskýtají bezpečné podklady pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu (viz č.l.

1846 soudního spisu), když jinak ovšem považoval důkazně hodnotící úvahy Okresního soudu v Lounech za zevrubné a dostačující.

Stěžovatel tak měl v odvolacím řízení úspěch, když mu byl odvolacím soudem snížen původně uložený trest 6 let odnětí svobody na trest v trvání 3 let a šesti měsíců.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci.

Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti však spočívá v polemice se závěry rozsudků obecných soudů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

S ohledem na svou ustálenou judikaturu se mohl Ústavní soud soustředit jen na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli.

Takový extrémní nesoulad Ústavní soud nezjistil.

Poukazuje zde na výsledky prováděného vyšetřování a výpověď stěžovatele (č.l.

623, 626, 1300 soudního spisu), výsledky domovní prohlídky, záznamy odposlechů, výpovědi svědků ze strany Policie ČR, ze strany odběratelů pervitinu a spoluobžalovaných (hodnocením hodnověrnosti jejich výpovědí viz odůvodnění prvostupňového rozsudku č.l.

1635 soudního spisu).

Hodnocení těchto výpovědí prováděl soud na základě osobního styku, kdy měl možnost pozorovat reakce a způsob chování svědků při výslechu.

Stěžovatel měl přitom možnost vyjadřovat se k prováděnému dokazování v souladu s § 214 tr. ř., čehož důsledně využíval.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily.

Bylo věcí odvolacího soudu, aby v rámci těchto ústavních zásad zhodnotil jak otázku viny stěžovatele vůbec, tak toho, zda jednal jako člen organizované skupiny a zda podával uvedené látky i osobě mladší 18 let.

Pokud tento soud při šetření ústavních zásad dospěl k závěrům pro stěžovatele podstatně příznivějším než soud I. stupně, když v prvních dvou bodech jeho námitkám vyhověl, nicméně setrval na prokázání viny, aniž jsou jeho závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a spisovým materiálem, musí Ústavní soud pouze zdůraznit, že nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti.

V tomto směru namítané (nijak ústavněprávně blíže nezdůvodněné) porušení čl.

36 odst.

1 Listiny neshledal, když byl nucen konstatovat, že odvolací řízení, na které se z hlediska procesní pozice stěžovatele toto ústavní ustanovení především vztahuje, proběhlo při šetření ústavních zásad trestního řízení, když stěžovatel ani neuplatňoval námitku podjatosti (čl.

36 odst.

1 Listiny), průtahů v řízení (čl.

38 odst.

2), rozhodování nezákonným soudcem (čl.

38 odst.

1), měl možnost využít práva na obhajobu (čl.

40 odst.

3), řízení probíhalo v jeho přítomnosti a měl možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům (čl.

38 odst.

2).

Stejně tak trest stěžovateli uložený je stanoven zákonem (čl.

39), odvolací soud měl možnost rozsudek soudu I. stupně podle zákona zrušit (§ 258 odst.

1 a 2 tr. ř.) a rozhodnout sám (čl.

40 odst.

1 Listiny) rozsudkem ve věci na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn (§ 259 odst.

3 tr. ř.).

Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl.

90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu.

Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl.

10 Ústavy ČR.

Otázka viny a trestu stěžovatele byla posouzena v kompetenci obecných soudů a porušení ústavních zásad Ústavní soud neshledal.

Proto byla podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2002 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu