Detail rozhodnutí

II.ÚS 383/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.383.02
Datum: 10. 2. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 383/02 ze dne 2. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr.

Vojtěch Cepl a soudci JUDr.

Miloš Holeček a JUDr.

Jiří Malenovský, ve věci ústavní stížnosti I.

N., zastoupené JUDr.

V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.

2002, č. j.

29 Cdo 1277/2000-54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.

2000, č. j.

12 Co 342/99-21, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Stěžovatelka brojí svou ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.

2002, č. j.

29 Cdo 1277/2000-54, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.

2000, č. j.

12 Co 342/99-21.

Tímto usnesením bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu v Děčíně, jímž se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vydaného týmž soudem.

Předmětem sporu byly okolnosti jeho doručení právnímu zástupci stěžovatelky dne 26.

1999, kdy neměl být poštovní doručovatelkou v advokátní kanceláři nikdo zastižen.

Proto byla zásilka uložena na poště a následujícího dne začala plynout lhůta k podání odporu, jejíž konec připadl na pondělí 15.

1999, kdežto faxové podání došlo soudu až 16.

1999, tedy den po lhůtě.

Podle stěžovatelky však byl právní zástupce i jeho sekretářka v uvedený den přítomni na pracovišti.

Navíc v den nového doručení dne 1.

1999 se nedozvěděli, že jde o náhradní doručení, kdy již lhůta běžela.

Nejvyšší soud uznal dovolání jako přípustné, avšak je zamítl, když po provedeném vyslechnutí svědků - sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky a po zhodnocení obsahu doručenky, dospěl k závěru, že zde nejsou skutečnosti, které by zpochybňovaly správnost údajů na doručence a postup pošty.

Tvrzení stěžovatelky, že písemnost byla jejímu právnímu zástupci dne 1.

1999 předána bez jakékoli zmínky o tom, že byla dne 26.

1999 uložena na poště, Nejvyšší soud vyvrátil tím, že by to bylo možné jen v případě, že by na doručence nebyl žádný údaj dodací pošty.

Dále Nejvyšší soud poukázal na pravidla takového doručování podle bodu 15 přílohy č.

5 vyhl. č.

78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), a na svou judikaturu v těchto otázkách.

Podle stěžovatelky tím došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když toto právo se realizuje stanoveným postupem, kterým je třeba chápat i respektování procesních předpisů o doručování dle § 45 o.s.ř.

Dále nebyl podle jejího názoru respektován účel soudního řízení podle § 6 o. s. ř. z hlediska požadavků na spolehlivé zjištění skutečností.

Podle stěžovatelky samo orazítkování zásilky pracovníkem pošty není dostatečným údajem o tom, že zásilka byla uložena.

Nebylo též postaveno na jisto, že v uvedený den skutečně došlo k fyzické návštěvě doručovatelky.

Výpis z doručovací knihy není hodnověrným důkazem.

Dále je opomíjen § 46 odst.

1 až 4 poštovního řádu, když dle výslechu svědkyň nebyly v domě sídla právního zástupce zřízeny poštovní schránky.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný.

Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.

Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Nejvyšší soud ČR se v řízení o dovolání stěžovatelky vypořádal se všemi námitkami v něm uplatněnými, ke každé námitce pak v rozhodnutí uvedl přiléhavé odůvodnění svých závěrů i výklad aplikovaných ustanovení poštovního řádu.

Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a usnesení je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neodůvodňuje.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti v řízení před obecnými soudy.

Stěžovatelka vznáší námitky k právním závěrům, které byly z výše popsaného řízení učiněny.

Ty se ale zejména týkají výkladu ustanovení podzákonného předpisu.

Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal.

Totéž platí pro námitky ohledně důkazního řízení.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Pouze v souvislosti s projednávaným případem připomíná, že bylo věcí stěžovatelky, aby ve vztahu k hodnocení údajů na doručence jako veřejné listině unesla důkazní břemeno, což se jí však podle názoru Nejvyššího soudu, s ohledem na jeho hodnocení výpovědí sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky, nezdařilo.

Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl.

87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost, že pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází zejména z principu volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.).

Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné., a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval.

Jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti.

To vše za předpokladu, že obecné soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2.

10.

2002 Vojtěch Cepl předseda senátu