Detail rozhodnutí

II.ÚS 263/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.263.01
Datum: 11. 5. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 263/01 ze dne 5. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupené JUDr. Z. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j. 22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j. PÚ 2239/92/96-To/3-361 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se podáním předaným k poštovní přepravě 30.4.2001 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 č.j.

22 Ca 342/2000-27 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Prostějově ze dne 5.11.1996 č.j.

PÚ 2239/92/96-To/3-361, kterými bylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti na vydání specifikovaných nemovitostí.

V návrhu na zahájení řízení uvedla, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím orgánu veřejné správy a krajský soud jako obecný soud a orgán veřejné moci upřel jejímu právu ochranu, resp. ochranu deklarovanou v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") neposkytl.

Tvrdila, že správní orgán se nedostatečně vypořádal se skutečností, že plná moc ze dne 20.10.1947, kterou spolu s manželem podepsala v souvislosti se žádostí o přidělení půdy, je právně neúčinná, neboť se jí v podstatě dopředu vzdávali svých práv.

Tento názor - podle stěžovatelky - vyplývá ze skutečnosti, že ke dni podpisu plné moci nebyla spolu s manželem vlastníkem žádných nemovitostí, které jsou uvedeny v plné moci.

Teprve dne 28.6.1948 byla uzavřena s Fondem národní obnovy mimosoudní dohoda, v jejímž rámci Fond uznal neplatnost majetkoprávního převodu na N. a došlo k vrácení nemovitostí, a to až intabulací v roce 1949.

Pokud pozemkový úřad zamítl její žádost o vydání nemovitostí s odůvodněním, že restituční titul není dán, porušil tím nejen ust. § 6 odst.

1 písm. o), p), r) zákona č.

229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale také ust. § 9 tohoto zákona.

Podle jejího přesvědčení může pozemkový úřad podle citovaného ustanovení rozhodnout pouze způsobem zde předpokládaným, přičemž zákon č.

229/1991 Sb. formu rozhodnutí "zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí" nezná.

Je proto zcela nepochybné, že správní orgán svým rozhodnutím porušil ust. § 3 odst.

1 a 4 a § 46 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

Krajský soud v Ostravě poukázal ve vyjádření k ústavní stížnosti na to, že stěžovatelka chápe své právo na spravedlivý proces pouze jako proces, v němž je účastník se svým nárokem úspěšný.

Uvedl, že stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek jako soud čtvrté instance a odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není tento soud nadřízen obecným soudům a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní úřad v Prostějově, okresní pozemkový úřad, zdůraznil, že při rozhodování ve věci nároku na vydání nemovitostí vycházel z přesného znění dekretu prezidenta republiky č.

28/1945 Sb.,o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, když v souladu s ust. § 2 odst.

1 písm. b) dala stěžovatelka se svým manželem své nemovitosti k dispozici Národnímu pozemkovému fondu v souvislosti s přidělením usedlosti.

Proto nelze tento postup v žádném případě posoudit podle § 6 odst.

1 písm. o), p, a r) zákona č.

229/1991 Sb.

Okresní úřad v Prostějově, finanční referát, jako vedlejší účastník, konstatoval, že stěžovatelka s manželem dali předmětné nemovitosti k dispozici státu podle § 2 odst.

1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č.

28/1945 Sb., tudíž se v tomto případě nejedná o přechod nemovitostí do vlastnictví státu podle § 6 odst.

1 zákona č.

229/1991 Sb., a proto považuje ústavní stížnost za bezpředmětnou.

Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání.

Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatu tvoří problematika existence restitučního titulu podle zákona č.

229/1991 Sb.

Sama stěžovatelka současně poukazuje na tři restituční tituly podle § 6 odst.

1 písm. o), p) a r) zákona č.

229/1991 Sb., tj. znárodnění nebo zestátnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, převzetí nemovitostí bez právního důvodu a politickou perzekuci nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Pozemkový úřad ani soud žádný z těchto restitučních titulů neshledaly.

Přitom Krajský soud v Ostravě přesvědčivě vyvrátil mylné stanovisko stěžovatelky ohledně důsledků restituce majetku podle dekretu prezidenta republiky č.

5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a zákona č.

128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

Ústavní soud dodává, že smyslem restitučních předpisů vydaných v 90. letech byla náprava způsobených křivd.

V daném případě by však nebylo možné uvažovat o křivdě, protože odevzdání tzv. vnitrostátních nemovitostí bylo předpokladem pro přidělení jiných nemovitostí.

Provedenou "směnou" nemovitostí tak původním vlastníkům žádná křivda nevznikla.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentací stěžovatelky ohledně formulace enunciátu rozhodnutí pozemkového úřadu.

Podle § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb. rozhodne, nedojde-li k dohodě o vydání nemovitostí, pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné osoby. byť se v praxi obecných soudů prosadilo stanovisko, že pozemkový úřad by měl negativně rozhodovat o vlastnictví k nemovitosti a nikoliv o tom, že se nárok zamítá (srov.

R 1/1995), z hlediska ústavně konformní interpretace považuje Ústavní soud výrok o zamítnutí nároku nikoliv za pouhé procesní rozhodnutí (a to i přes nesprávné poučení o opravném prostředku), ale též za hmotněprávní negativní rozhodnutí o neexistenci vlastnického práva navrhovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5.listopadu 2002 JUDr.

Vojtěch Cepl předseda senátu