Vyhledat
Zpět na vyhledávání

Detail rozhodnutí

II.ÚS 262/01

Soud
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2002:2.US.262.01
Datum
4. 9. 2002
Stav textu
plný text dostupný
NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 262/01 ze dne 9. 4. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.

W., zastoupeného JUDr.

T.

P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.

1.

2001, sp. zn.

22 Co 228/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Ústavnímu soudu byla dne 30.

4.

2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.

1.

2001, sp. zn.

22 Co 228/2000, a namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

1, čl.

95 odst.

1 a čl.

96 Ústavy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici řízení H.

K. vydání rozhodnutí, kterým by jí byla uložena povinnost strpět výlučné užívání nemovitostí specifikovaných v návrhu stěžovatelem, jakož i povinnost převést předmětné nemovitosti na stěžovatele.

Stěžovatel totiž chtěl v České republice podnikat a za tím účelem se rozhodl koupit nemovitosti.

Vedlejší účastnice řízení slíbila stěžovateli, že vše zařídí, avšak za peníze, které jí stěžovatel převedl, koupila nemovitosti do svého vlastnictví.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26.

1.

2000, č. j.

8 C 42/98-128, byl návrh stěžovatele zamítnut.

Na základě odvolání stěžovatele pak napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.

1.

2001, sp. zn.

22 Co 228/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení, jinak byl potvrzen a návrh na připuštění dovolání byl zamítnut.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.

1.

2001, sp. zn.

22 Co 228/2000, byl mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání.

Stěžovatel si tak svým procesním postupem, tj. podáním návrhu na připuštění dovolání, vytvořil prostor pro podání dovolání dle § 239 odst.

2 občanského soudního řádu.

Ačkoliv sám stěžovatel vyslovení přípustnosti dovolání navrhl, jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn.

8 C 42/98, a ze sdělení právního zástupce stěžovatele ze dne 18.

2.

2002, dovolání nepodal.

Z toho je třeba dovodit, že v daném případě založil stěžovatel zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Podle ustanovení § 239 odst.

2 občanského soudního řádu ve znění před novelou zákonem č.

30/2000 Sb., je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

30/2000 Sb., je v případě, pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na připuštění dovolání, dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužil (obdobně viz rozhodnutí, sp. zn.

IV.

ÚS 93/98 , publikované pod č.

36, svazek 10, str.

479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Pokud jde o názor stěžovatele, že v daném případě se jedná o případ podle ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž, že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, a že tento postup je možný jen zcela výjimečně, v případech zvláštního zřetele hodných, kdy stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele podstatným způsobem.

Ústavní soud došel k závěru, že není dána ta z podmínek § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, která spočívá v podstatném přesahu, neboť věc se svou povahou netýká velkého počtu případů, nýbrž se týká výlučně vlastního zájmu stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9.

4.

2002 Vojtěch Cepl soudce zpravodaj