Detail rozhodnutí

II.ÚS 102/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.102.02
Datum: 3. 11. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 102/02 ze dne 11. 3. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele S.

B., o ústavní stížnosti proti usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4.

12.

2001, sp. zn.

3 Nt 924/2000 a 3 PP 167/2001, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 13.

2002 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov.

Je přesvědčen, že tento soud neposkytl jeho právům účinnou ochranu ve smyslu čl.

90 a čl.

95 Ústavy a zbavil ho práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a dle čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Má za to, že soud vybočil z mezí ústavnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vykonává od 15.

1980 trest odnětí svobody v délce 24 roků a 6 měsíců.

Dne 4.

12.

2001 projednal Okresní soud Brno-venkov jeho žádosti o propuštění z ochranného léčení a o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Obě žádosti, vedené pod sp. zn.

3 Nt 924/2000 a 3 PP 167/2001, jako nedůvodné zamítl.

Dle sdělení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27.

2002 podal stěžovatel proti oběma rozhodnutím stížnosti ihned po jejich vyhlášení.

Spisy byly předloženy Krajskému soudu v Brně příslušnému k jejich projednání.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze považovat návrh, jenž směřuje proti nepravomocným rozhodnutím soudu prvého stupně, za přípustný.

Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.

Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele.

Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení sp. zn.

ÚS 534/99 nebo sp. zn.

ÚS 267/01 ).

Z porovnání ust. § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných.

V projednávané věci stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadá usnesení soudu prvého stupně, ačkoliv proti němu podal stížnost a řízení není pravomocně skončeno.

Ústavní stížnost je tudíž podána ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.

K takové nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele.

Takový postup by vedl k tomu, že by rozhodnutí stížnostního soudu zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ústavní soud žádnou z uvedených podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ostatně ani netvrdil.

Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl podaný návrh jako nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. března 2002 JUDr.

Jiří Malenovský soudce zpravodaj