Detail rozhodnutí

I.ÚS 699/01

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:1.US.699.01

Datum

3. 12. 2002

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 699/01 ze dne 12. 3. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele J.

F., zastoupeného advokátem JUDr.

J.

K., proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19.

4.

2001, sp.zn.

10 C 266/2000-53 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně stěžovatelem označené jako rozsudek) a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.

7.

2001, sp. zn.

9 Co 329/2001 (taktéž chybně označené jako rozsudek), t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Litoměřicích ve věci žalobce J.

Č. proti stěžovateli o přivolení k výpovědi z nájmu bytu odmítl odvolání stěžovatele ze dne 5.

3.

2001, podané na poště dne 7.

3.

2001 jako opožděné.

V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel dne 16.

2.

2001 převzal do vlastních rukou rozsudek tamního soudu ze dne 24.

1.

2001, sp. zn.

10 C 266/2000-47.

Od tohoto dne - ve smyslu § 204 o.s.ř. - mu plynula patnáctidenní lhůta k podání odvolání.

Den 5.

3.

2001 byl posledním dnem, kdy mohl stěžovatel podat odvolání i prostřednictvím pošty.

Okresní soud shledal, že stěžovatel podal odvolání k poštovní přepravě až 7.

3.

2001, tedy po zákonem stanovené odvolací lhůtě.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že citovaný rozsudek okresního soudu ze dne 24.1.2001 byl doručován doporučeně do vlastních rukou přímo stěžovateli a podle následného sdělení pošty bylo zjištěno, že dne 16.

2.

2001 stěžovatel osobně tento rozsudek převzal.

Lhůta pro podání odvolání v dané věci počala stěžovateli běžet dne 17.

2.

2001 a skončila uplynutím patnáctidenní lhůty (§ 204 o.s.ř.), to znamená 5.

3.

2001.

Z obálky, v níž bylo obsaženo odvolání, je zřejmé, že odvolání proti rozsudku ve věci samé bylo podáno na poštu dne 7.

3.

2001, tedy opožděně.

Krajský soud dále uvádí, že stěžovatel byl v řízení původně zastoupen JUDr.

J.

K., který však dne 22.

1.

2001 oznámil soudu, že již dnem 13.

2.

2000 vypověděl stěžovateli plnou moc.

Jiná plná moc, která by svědčila o zastoupení stěžovatele jiným právním zástupcem, ve spise obsažena není.

Soudy tedy vycházely z toho, že stěžovatel nebyl právně zastoupen a že rozsudek ve věci samé byl správně doručován do vlastních rukou stěžovateli.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, především právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen Listina ) a dále čl.

37 odst.

2 a čl.

38 odst.

2 Listiny.

Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje svoji nespokojenost s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24.

1.

2001, sp. zn.

10 C 266/2000-47.

10 C 266/2000-47.

Je přesvědčen, že okresní soud nezjistil všechny potřebné skutečnosti tak, aby mohl vydat rozsudek ve věci samé.

V podstatě nesouhlasí s dokazováním, které okresní soud v dané věci provedl.

Proto Krajskému soudu v Ústí nad Labem vytýká, že se v záhlaví napadeném usnesení zabýval jen tím, že odvolání bylo podáno po stanovené patnáctidenní lhůtě.

Nevzal prý v úvahu ani zdravotní stav stěžovatele, ani situaci v níž se stěžovatel nacházel.

Stěžovatel proto navrhl, aby byla napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem (v ústavní stížnosti v obou případech stěžovatelem označené jako rozsudky) zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti a ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel napadá usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19.

4.

2001, sp.zn.

10 C 266/2000-53 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.

7.

2001, sp. zn.

9 Co 329/2001, i když je ve svém podání mylně nazývá rozsudky.

Ústavní soud při vlastním posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl.

83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V daném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení obecných soudů o odmítnutí jeho odvolání jako opožděného, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda těmito usneseními porušily obecné soudy některá základní práva stěžovatele.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud konstatuje, že podle § 204 o.s.ř. je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje.

Podle § 58 o.s.ř. - kde to zákon nevylučuje - může soud z omluvitelných důvodů zmeškání této lhůty prominout.

Je však nutné spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty podat i samo odvolání.

V souzené věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - obecné soudy lhůtu k podání odvolání spočítaly správně.

Ústavní soud - rovněž ze spisového materiálu - dále nezjistil, že by stěžovatel spolu s odvoláním podal i návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, byť v ústavní stížnosti poukazuje na svůj "zdravotní stav a situaci".

Je tedy zřejmé, že oba obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy, které příslušný zákon stanoví.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2. čl.

38 odst.

2 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci porušeny nebyly.

2 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci porušeny nebyly.

Ústavní soud konečně připomíná, že dle ustálené judikatury je vázán petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, takže se věcnými důvody obsaženými v ústavní stížnosti zabývat nemůže.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst.

2 písm.a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu