Detail rozhodnutí

I.ÚS 656/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.656.2000
Datum: 20. 2. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 656/2000 ze dne 20. 2. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky E. F., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2000, čj. 6 Co 2289/2000 - 35, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2000, čj. 15 C 171/2000 - 23,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.

2000, čj.

15 C 171/2000 - 23, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobkyní - stěžovatelkou - a žalovanou stranou - M., spol. s r. o., České Budějovice, dne 19.

1999, označená jako smlouva o půjčce.

Stěžovatelka má za to, že soud napadeným rozsudkem porušil její právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod, dále porušil článek 90 Ústavy ČR a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že nerozhodl o jejím návrhu ve smyslu ustanovení § 112 odst.

1 o. s. ř., stejně jako nerozhodl o jejím návrhu na spojení předmětné věci s věcí o určení vlastnictví k nemovitosti, když podle jejího přesvědčení důvody pro takové spojení věcí byly; soud zahájil a provedl řízení, v němž žalobní návrh o určení neplatnosti smlouvy o půjčce zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. s odkazem na souběžně konané řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, v němž rovněž nerozhodl o jejím návrhu na spojení věcí, a žalobní návrh zamítl pro nedostatek pasivní legitimace M., spol. s r. o., aniž by rozhodl o platnosti či neplatnosti smlouvy o půjčce.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

15 C 171/2000, vyplývá, že rozsudkem ze dne 14.

2000 soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19.

1999, označené jako smlouva o půjčce, podle které žalovaná strana, jako věřitel, poskytla žalobkyni půjčku ve výši Kč 50 000,-- vyplacenou v hotovosti při podpisu smlouvy, a žalobkyně se zavázala úroky, dohodnuté v článku čtvrtém, tj.

Kč 30 000,--, vrátit žalované straně společně s jistinou podle splátkového kalendáře ve smlouvě uvedeného.

Poskytnutá půjčka byla kromě smluvní pokuty zajištěna kupní smlouvou s odkládací podmínkou, uzavřenou ve stejný den, podle níž žalobkyně prodala žalované straně nemovitosti - dům čp.

626 se st. parcelou č.

1416 a pozemkovou parcelou č.

1417 v katastrálním území Č.- za kupní cenu Kč 80 000,--, která měla být zaplacena formou zápočtu na pohledávku žalované, vzniklé z půjčky.

Kromě tohoto řízení bylo u Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeno řízení pod sp. zn.

14 C 195/2000, o návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem výše uvedené kupní smlouvy.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k současně probíhajícímu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, není dán naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, neboť v řízení, vedeném pod sp. zn.

14 C 195/2000, bude soud jako předběžnou otázku posuzovat též platnost či neplatnost smlouvy o půjčce ze dne 19.

1999; proto byla žaloba zamítnuta.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.

2000, čj.

6 Co 2289/2000 - 35, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s jeho závěry o tom, že na straně žalobkyně - stěžovatelky - není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, když ta má úzkou souvislost s kupní smlouvou, a v probíhajícím sporu o určení vlastnictví by se měla řešit otázka platnosti obou smluv.

Naléhavost právního zájmu žalobkyně dle názoru odvolacího soudu nelze dovozovat ani z toho, že by její postavení zůstalo nejistým, neboť pokud by se žalovaná strana domáhala plnění smlouvy o půjčce, má žalobkyně možnost bránit se v řízení o žalobě na plnění námitkou neplatnosti smlouvy o půjčce, a tato by byla řešena jako otázka předběžná.

Za situace, kdy se žalovaná strana řádného plnění ze smlouvy o půjčce nedomáhá, není dán na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce.

Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání k otázce, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení z důvodů uvedených v odvolání s tím, že tato otázka již byla, podle jeho názoru, v obecné rovině judikaturou řešena.

Stejně tak zaujal stanovisko k otázce, že soud prvního stupně nespojil obě související věci ke společnému projednání, neboť takové rozhodnutí je podle něj rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, a v takovém případě není přípustné odvolání ani dovolání.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28.

11.

2001, čj.

25 Cdo 1117/2001 - 52, dovolání žalobkyně - stěžovatelky - proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19.

2000 odmítl podle § 243b odst.

4 věty první a § 218 odst.

1 písm. c) o.s.ř. s tím, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné.

Ústavní soud, přihlížeje k průběhu celého řízení, byl nucen konstatovat, tak jak to učinil již v mnoha svých předchozích rozhodnutích, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jakož i rozhodování o spojení věcí ke společnému projednání, jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.

91 odst.

1 Ústavy ČR.

Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že nebylo porušeno ústavní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Jejím případem se soud zabýval, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a ve věci rozhodl.

Svůj postup řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud proto shodně s názorem dovolacího soudu, vysloveným v jeho usnesení ze dne 28.

11.

2001, musel konstatovat, že k odstranění nejistoty či poskytování ochrany vlastnického práva stěžovatelky k nemovitostem, neslouží jí požadované určení neplatnosti smlouvy o půjčce.

Ústavní soud dále nezjistil, že by v postupu odvolacího soudu ani v postupu soudu prvního stupně byla porušena práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Rovněž neshledal porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V souvislosti s tímto zjištěním je třeba konstatovat, že neúspěch stěžovatelky v soudním sporu o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, jakož i následně ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, jichž se týkala kupní smlouva, nelze samo o sobě považovat za porušení v ústavní stížnosti namítaných ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obecnými soudy.

Rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2002 JUDr.

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu