Detail rozhodnutí

I.ÚS 533/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.533.01
Datum: 17. 9. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 533/01 ze dne 17. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupené JUDr. PhDr. O. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.6.2001 č.j. 20 Co 228/2001-114, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 13.6.2001 č.j.

20 Co 228/2001-114 potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 19.2.2001 č.j.

8 C 20/2000-96, kterým byl zamítnut její návrh na určení výživného pro nerozvedenou manželku.

Uvedla, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně, nebylo přihlédnuto k důkazům jí navrženým a na základě opomenutých důkazů soud případ nesprávně posoudil podle § 96 odst.

2 zákona o rodině.

Z těchto důvodů stěžovatelka tvrdí, že rozhodováním soudů byla porušena její základní práva garantovaná Ústavou ČR (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními dohodami.

Konkrétně uvádí, že soudy postupovaly v rozporu s čl.

36 a násl.

Listiny, kdy jí nebylo poskytnuto právo na soudní a jinou právní ochranu, dále že byl porušen čl.

37 odst.

3 Listiny, čl.

1 Ústavy a čl.

6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník (žalovaný v řízení před obecnými soudy) se prostřednictvím právní zástupkyně k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřil a zejména zdůraznil, že stěžovatelčina argumentace nemůže podle jeho názoru obstát.

Poukázal na to, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů, její námitky jsou klasickými námitkami v nalézacím a odvolacím řízení, nikoli právně relevantními námitkami v řízení před Ústavním soudem.

V závěru vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl nebo zamítl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání.

Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn.

8 C 20/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatu tvoří problematika naplnění podmínek pro přiznání výživného nerozvedené manželce.

Přitom platí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost a pokud ji jeden z nich neplní, určí soud její rozsah, a to tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná (§ 91 odst.

1 a 2 zákona o rodině).

V řízení je soud současně limitován obecnými pravidly pro rozhodování o výživném, k nimž patří, vedle odůvodněných potřeb oprávněného, schopností, možností a majetkových poměrů povinného, také zákaz přiznání výživného, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst.

1 a 2 zákona o rodině).

Obecné soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu právě s odvoláním na dobré mravy, neboť stěžovatelka svým chováním dala najevo, že manželství s vedlejším účastníkem je pro ni pouze formálním svazkem, v němž fakticky nehodlá setrvávat.

Pokud se navrhovatelka dovolává dalších důkazů, upozorňuje Ústavní soud na důsledky ustanovení § 119a občanského soudního řádu, na které byla při jednání dne 12.2.2001 výslovně upozorněna (tohoto jednání se stěžovatelka osobně zúčastnila a byl přítomen také její právní zástupce).

Ústavní soud dále připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není součástí jejich soustavy, a proto mu nepřísluší opětovně provádět hodnocení důkazů, které obecné soudy provedly.

Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasáhnout pouze v případě, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena základní práva nebo svobody.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině ústavně konformním způsobem, opakovaně posuzovaly naplnění jeho skutkové podstaty, přičemž oběma stranám sporu byly zachovány stejné příležitosti vznášet svá tvrzení a dokládat je důkazy ohledně příslušných skutečností.

Obsah práva na spravedlivý proces a zásadu rovnosti stran nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2002 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda senátu Ústavního soudu