Detail rozhodnutí

I.ÚS 495/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.495.01
Datum: 19. 3. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 495/01 ze dne 19. 3. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti JUDr.

Č., zastoupené advokátkou JUDr.

S., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17.

2000, sp. zn.

P 379/97-253, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.

2001, sp. zn.

17 Co 535/2000, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Náchodě ve věci péče o nezletilou A.

Č. o úpravě styku nezletilé s otcem (Ing.

Č.) tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou takto: V každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku 18.00 hodin do neděle 18.00 hodin.

V každém lichém kalendářním roce v období jarních školních prázdnin, tj. od pátku 18.00 hodin bezprostředně předcházejícího týdne jarních prázdnin do neděle 18.

00 hodin v týdnu, na který připadají jarní prázdniny.

V každém sudém kalendářním roce v době od 1.

7. od 8.00 hodin do 31.

7. do 18.00 hodin.V každém lichém kalendářním roce v době od 1.

8. v 8.00 hodin do 31.

8. do 18.00 hodin.V každém lichém kalendářním roce v den 25.

12. od 8.00 hodin do 20.00 hodin.

V každém sudém kalendářním roce v době od 25.

12. od 18.00 hodin do 1.

1. do 18.00 hodin následujícího roku.

Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že matka dítěte s otcovým návrhem na úpravu styku s dcerou, který je obsažen ve výroku rozsudku, nesouhlasila.

Soud konstatuje, že ze znaleckého posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie neplynou okolnosti, které by vylučovaly výchovné působení otce na děti; podle posudku znalce PhDr.

K. má otec pro výchovu dobré schopnosti i předpoklady.

Kolizní opatrovník nezletilé - Okresní úřad v Náchodě - doporučil návrhu otce vyhovět, protože podle jeho zjištění je takové řešení plně v souladu se zájmy dítěte.

Okresní soud poukázal na to, že děti ke svému zdravému vývoji potřebují oba rodiče a že je především v zájmu dítěte, aby jeho psychická a emoční stránka nebyla ochuzena o podněty ze strany otce.

Dle mínění soudu je rovněž v zájmu obou rodičů, aby otec měl možnost stýkat se s dcerou co nejčastěji.

Proto soud s ohledem na věk dítěte a na "strukturu osobnosti otce" jeho návrhu vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně změnil jen ve výroku o styku otce s nezletilou v období jarních školních prázdnin tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém kalendářním roce v období jarních školních prázdnin od pátku 18.00 hodin bezprostředně předcházejícího týdnu jarních prázdnin do soboty 18.00 hodin v týdnu, na který připadají jarní prázdniny; jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Krajský soud považuje rozsudek okresního soudu za správný.

Podle jeho názoru okresní soud důsledně vycházel z provedených důkazů, zejména jednoznačného a přesvědčivého znaleckého posudku, z něhož plyne, že nezletilá má k oběma rodičům stejně dobrý a kladný vztah, že se s otcem i s prarodiči z jeho strany ráda stýká a že výchovné schopnosti obou rodičů jsou stejně dobré.

Také ke zletilému bratrovi S. (žijícímu u otce) má přiměřený sourozenecký vztah.

Krajský soud je přesvědčen, že je v zájmu nezletilé, aby byl její styk s otcem uskutečňován v maximální možné míře.

Obavy matky - stěžovatelky, že by otec nevyhověl odůvodněným prospěšným zájmům a aktivitám nezletilé, nelze prý posuzovat do budoucna, tzn. pro případ, že by nastaly.

Krajský soud toliko přiměřeně zkrátil dobu styku otce s nezletilou o jarních prázdninách, aby se dítě mohlo v původním prostředí u matky připravit na dobu školní výuky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené právo její nezletilé dcery, vyplývající z čl.

12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").

Domnívá se, že toto právo bylo v předmětném řízení zcela opomenuto, byť je nezletilá A. schopna formulovat své vlastní názory.

Uvádí, že ona s navrhovanou úpravou styku nesouhlasila, neboť dcera byla spokojena s dosavadním zaběhnutým způsobem návštěv u otce.

Stěžovatelka se dovolává základního opomenutého důkazu - výslechu nezletilé dcery - který obecné soudy neprovedly a nevěnovaly tak názoru dítěte patřičnou pozornost.

Dcera prý s navrhovanou úpravou styku s otcem nesouhlasila.

Soud však rozhodl plně v intencích návrhu otce s poukazem na znalecké posudky a na eminentní zájem na rozvoji existujících rodinných vazeb.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byly napadené rozsudky Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové zrušeny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové a dále Ing.

Č. a Okresní úřad v Náchodě.

Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření nesouhlasí s argumenty stěžovatelky v ústavní stížnosti.

Podle jeho názoru nelze spatřovat porušení práv dítěte v tom, že nezletilá nebyla osobně u soudního jednání vyslechnuta.

Soudní jednání se konalo opakovaně, stěžovatelka byla vždy osobně přítomna, leč návrh na výslech nezletilé nikdy nevznesla a neučinil tak ani otec nezletilé, ani ve věci ustanovený opatrovník Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Dále uvedl, že s názorem stěžovatelky, že by byla porušena ústavně zaručená práva nezletilé plynoucí z čl.

12 Úmluvy, nesouhlasí.

Vedlejší účastník řízení Ing.

Č. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že zájmy nezletilé byly dostatečným způsobem hájeny kolizním opatrovníkem, který "zohlednil" i mínění nezletilé.

Názory dítěte byly vzaty v úvahu i v rámci psychologického vyšetření.

Vedlejší účastník se domnívá, že v zájmu dítěte nebylo zatěžovat je dalším soudním řízením a vyvíjet tak na ně další psychický nátlak, který již nutně působí v důsledku rozvodového řízení a proto souhlasí s postupem soudu, který vzal v úvahu uplatněné návrhy kolizního opatrovníka.

Okresní úřad v Náchodě se ve smyslu § 28 odst.

2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Stěžovatelce byly zaslány kopie vyjádření Okresního soudu v Náchodě a Ing.

Č.

Stěžovatelka ve svém stanovisku poukázala na to, že soud má z úřední povinnosti objasnit skutkový stav a shromáždit potřebné důkazy.

Uvádí, že prý opatrovnice s nezletilou k dané věci vůbec nehovořila.

Odkazy soudu na znalecké posudky (z 30.

1997, 4.

10.

1998 a 22.

1999) považuje stěžovatelka za nedostačující s ohledem na dobu jejich vypracování.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti.

Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl.

2 odst.

2 Listiny).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Ústavní soud není vrcholnou třetí či čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví.

Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález

III. ÚS 84/94

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1.

Praha, C.H.Beck 1995, str.

257, cit.:"...

V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl.

1 Ústavy České republiky. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Lze konstatovat, že stěžovatelka v podstatě napadá hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, které - jak již bylo uvedeno - v zásadě Ústavní soud nepřehodnocuje.

S přihlédnutím k obsahu předmětného spisu má Ústavní soud zato, že obecné soudy své rozhodnutí správně a přesvědčivě odůvodnily, a to i s ohledem na dlouhotrvající spor rodičů, týkající se péče o nezletilou A.

Č.

Ústavní soud pak v souzené věci zmíněný extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a významnými skutkovými zjištěními neshledal.

Právo dítěte, být slyšeno v každém řízením, které se ho týká - jak vychází ze zmiňovaného čl.

12 Úmluvy a promítá se přímo v ustanovení § 31 odst.

3 zákona č.

94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - poskytuje dítěti možnost, být v řízení slyšeno, buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce anebo prostřednictvím příslušného orgánu.

Je tedy na úvaze soudu, který způsob zjištění názoru dítěte v konkrétní věci, se zřetelem na všechny okolnosti případu, zvolí.

V souzené věci byl názor dítěte prezentován kolizním opatrovníkem - Okresním úřadem v Náchodě - orgánem péče o dítě - který podle přesvědčení Ústavního soudu zájmy nezletilé v řízení dostatečně hájil (srov. č.l.

152, kde opatrovník prezentuje dobrý vztah nezletilé k oběma rodičům, uvádí, že se jedná o citlivou holčičku, která bývá po pohovorech rozrušena, na č.l.

251 doporučuje vyhovět návrhu otce a poukazuje na to, že tato úprava je plně v souladu se zájmy nezletilé).

Pokud tedy stěžovatelka brojí proti tomu, že soud neprovedl výslech nezletilé dcery a spatřuje v tom tzv. základní opomenutý důkaz, je Ústavní soud toho názoru, že v tomto konkrétním případě nelze tuto námitku stěžovatelky hodnotit z ústavněprávního hlediska jako relevantní.

V činnosti obecných soudů nebylo shledáno nic, co by odporovalo ústavně zaručeným právům účastníků, ani co by bylo v rozporu s principy spravedlivého procesu či s Úmluvou (o právech dítěte), které se stěžovatelka dovolává.

Ústavní soud dále konstatuje, že k posouzení věci obecný soud provedl ty důkazy, které považoval za důležité.

Stěžovatelka sama (ani nikdo jiný z účastníků) v průběhu řízení provedení důkazu výslechem nezletilé nenavrhla.

Z obsahu předmětného spisu nevyplývá, že by stěžovatelka či někdo z dalších účastníků nesouhlasil s provedením "napadených" znaleckých posudků jako listinného důkazu v řízení před soudy.

Ani po skončeném dokazování nepodali účastníci řízení další návrhy na doplnění dokazování a stěžovatelka tak neučinila ani v odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu (srov. č.l.

251, 257-8, 268); nelze proto považovat neprovedení výslechu nezletilé A. za tzv. opomenutý důkaz.

Pokud by Ústavní soud námitku stěžovatelky - která provedení dalšího důkazu navrhuje teprve v řízení před Ústavním soudem - akceptoval, stal by se prakticky další instancí v systému všeobecné soudní soustavy, což mu s ohledem na to, co bylo již předestřeno, zásadně nepřísluší.

Jestliže se tedy stěžovatelka provedení důkazu výslechem nezletilé dcery dovolává až v řízení před Ústavním soudem, je zřejmé, že se snaží stavět Ústavní soud do pozice jakéhosi "superrevizního orgánu" nad obecnými soudy.

Totéž lze konstatovat i k otázce důkazu znaleckými posudky.

Pokud stěžovatelka měla výhrady k provedení těchto znaleckých posudků (z důvodu časového odstupu od jejich vypracování), měla svůj nesouhlas prezentovat již v těchto řízeních, aby k nim mohly obecné soudy zaujmout stanovisko.

Pokud však takto činí až nyní před Ústavním soudem, nezbývá než odkázat na to, co bylo právě konstatováno.

To znamená, že se nyní v řízení před Ústavním soudem jedná o "nova" a jako takovými se jimi Ústavní soud zabývat nemůže.

V tomto směru poukazuje Ústavní soud na ustálenou judikaturu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8.

2001, sp. zn.

III.

ÚS 75/2001 ).

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že "... pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 odst.

1 zákona o rodině) není - ani při plném respektu k právům nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen ( nález

III. ÚS 125/98

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 87). Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2002 JUDr. Vojen Güttlera předseda senátu