Detail rozhodnutí

I.ÚS 326/02

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.326.02
Datum: 25. 6. 2002
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 326/02 ze dne 25. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti ing. I. A., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 1 To 15/2002, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl odvolání manželky stěžovatele (obžalovaného) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.

2002, sp. zn.

43 T 10/97, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst.

1, 2 písm. c) trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků.

Vrchní soud konstatoval, že po vyhlášení rozsudku I. stupně se stěžovatel práva odvolání vzdal.

Odvolání podala jeho manželka, neboť prý nebylo prokázáno, že se stěžovatel skutku uvedeného v obžalobě dopustil a dále zpochybnila skutkové okolnosti souzené věci a jejich zhodnocení.

Vrchní soud pak přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu "v intencích námitek opravného prostředku" a dospěl k závěru, že je nedůvodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že o věci bylo rozhodnuto po uplynutí deseti let "po údajném spáchání skutku", byť za přiměřenou lze považovat dobu maximálně šesti let.

K obdobnému závěru prý dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn.

7 Tz 316/2001, kterým zamítl (u jiné věci) stížnost pro porušení zákona.

Stěžovatel se domnívá, že za daných okolností měl vrchní soud řízení zastavit a pokud tak neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces "dlouhodobým vystavením stresu z možných následků trestního stíhání".

Proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušeno.

Ústavní soud především uvádí, že k meritornímu projednání ústavní stížnosti může přistoupit až poté, co shledá, že taková stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky.

Mezi základní zásady, ovládající řízení o ústavní stížnosti, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 ve spojení s § 72 odst.

2 zákona č.

182/193 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů).

Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů.

Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

V neposlední řadě obráží zásada subsidiarity i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavní stížnosti přezkoumávána.

Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

19, str.

79), "podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá.

V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti".

V souzené věci však Ústavní soud shledal, že stěžovatel shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně svým odvoláním nenapadl a práva odvolání se dokonce vzdal.

Vrchní soud v Olomouci - z podnětu odvolání manželky stěžovatele - uvedený rozsudek napadeným usnesením pouze potvrdil.

Za těchto okolností je současně zřejmé, že námitku, obsaženou v ústavní stížnosti, brojící proti délce trestního řízení a odkazující rovněž na právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho usnesení ze dne 10.

2002, sp. zn.

7 Tz 316/2001, stěžovatel v řízení před obecnými soudy vůbec neuplatnil.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že citované usnesení Nejvyššího soudu - s ohledem na termín jeho vyhlášení - by stěžovatel v odvolacím řízení objektivně uplatnit nemohl.

Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti jako jedinou relevantní námitku uvádí tvrzené průtahy v celém trestním řízení a je proto zřejmé, že tyto průtahy musely existovat již v době rozhodování krajského soudu (8.

2002).

Stěžovatel tedy měl tuto námitku uplatnit již v řízení před oběma obecnými soudy a protože tak neučinil (a odvolání se dokonce vzdal), je zřejmé, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve shora uvedeném smyslu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2002 JUDr.

Vojen Güttler soudce zpravodaj