Detail rozhodnutí

IV.ÚS 95/01

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:4.US.95.01

Datum

21. 5. 2001

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 95/01 ze dne 21. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.R., zastoupeného JUDr. I.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 29 Cdo 260/99-233 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, č.j. 16 Co 813/94-208, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12.

2.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

11.

2000, č.j.

29 Cdo 260/99-233, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.

10.

1998, č.j.

16 Co 813/94-208.

Posledně uvedeným rozsudkem, jehož zrušení se stěžovatel také domáhá, byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh stěžovatele, aby na základě smlouvy o smlouvě budoucí byl nahrazen projev vůle odpůrkyně M.V. k uzavření kupní smlouvy ohledně specifikovaných nemovitostí v k.ú.

K., byl zamítnut.

Krajský soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že smlouvu o smlouvě budoucí, jak byla stranami uzavřena dne 29.

5.

1992, je třeba považovat za absolutně neplatnou pro nedostatek podstatných náležitostí.

Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl.

36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Oba rozsudky jsou dle jeho názoru zásahem do smluvní svobody a nerespektují princip "pacta sunt servanda", když smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29.

5.

1992 označily za neplatnou, a to za situace, kdy obě smluvní strany věděly přesně, k čemu se zavazují.

Dále namítl, že ani jeden z napadených rozsudků se dostatečně nevypořádal s faktem, že vedle smlouvy o smlouvě budoucí z 29.

5.

1992 existovala další smlouva o smlouvě budoucí ze 4.

2.

1993, jež vznikla na základě korespondence v roce 1993 mezi ním a M.V.

Skutečnost, že taková smlouva existuje, sice nebyla výslovně tvrzena v návrhu na zahájení řízení, nicméně z jím předložených písemných důkazů vyplývá a oba soudy k ní měly přihlížet při hodnocení důkazů.

Krajský soud porušil ust. § 132 o.s.ř., když uvedenou skutečnost zcela pominul.

Na existenci druhé smlouvy o smlouvě budoucí z roku 1993 stěžovatel výslovně poukázal v dovolání, nicméně dle jeho přesvědčení byla dovolacím soudem nesprávně zhodnocena jako nepřípustné uplatnění nových skutečností.

Dále stěžovatel namítl nepřípustnou retroaktivní aplikaci zákona č.

344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, účinného od 1.

1.

1993, na smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 29.

5.

1992, a poukázal na nepřesnou citaci ust. § 5 odst.

1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR, jež vychází z právního stavu účinného až od 1.

9.

2000.

Stěžovatel je přesvědčen, že extenzivním výkladem ust. § 50a obč. zák., zejména pokud jde o podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy (parcelní číslo a katastrální území), oba soudy vybočily z mezí ústavnosti, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26.

6.

1995, sp. zn.

IV.

ÚS 188/94 .

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ní opakuje to, co již namítal v předchozích řízeních před odvolacím soudem a v dovolání.

Odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že netrvá na ústním jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn.

5 C 516/93, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele.

Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu názoru, že smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje náležitosti kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena, stanovené v § 588 obč. zák. a tudíž je absolutně neplatná podle § 37 odst.

1 a § 39 obč.zák.

Dovolací soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil.

Oba soudy své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, a dospěly k nim v řádném procesu, vůči němuž stěžovatel žádné konkrétní námitky nezákonnosti či neústavnosti, s výjimkou údajného nesprávného hodnocení důkazů, neuvedl.

Stěžovatel nemůže efektivně namítat "opomenutí" obecných soudů zhodnotit jeho korespondenci s M.V. v roce 1993 jako druhou smlouvu o smlouvě budoucí, za situace, kdy k takovému právnímu závěru sám stěžovatel dospěl až v dovolání.

Stejně tak Ústavní soud případnou nepřesnou citaci ust. § 5 odst.

1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR v odůvodnění rozsudku nepovažuje za tak závažnou skutečnost, jejíž důsledky by se mohly projevit v rovině ústavní.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl.

36 Listiny jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu