Detail rozhodnutí

IV.ÚS 685/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.685.2000
Datum: 23. 4. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 685/2000 ze dne 23. 4. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 685/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing.

L., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14.

2000, čj.

30 Ca 170/2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl.

36 odst, 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo s odůvodněním, že se jedná o procesní rozhodnutí vyloučené dle ust.

248 odst.

2 písm.e) o.s.ř. ze soudního přezkumu, zastaveno řízení ohledně žaloby podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3.

2000, čj.

1060/110/2000.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 170/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žádost o přezkoumání dodatečných platebních výměrů č.

970001194 a č.

970001195, vydaných Finančním úřadem v Plzni dne 26.

1997, kterými mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 a 1994 a žádost o přezkoumání rozhodnutí téhož finančního úřadu ze dne 24.

11.

1997, čj.

9700179902/912, a čj.

970017899/912, kterými bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ve věci uvedených výměrů.

Finanční ředitelství shora citovaným rozhodnutím předloženou žádost stěžovatele postupem dle § 55b zák .č.

337/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č.

337/1992 Sb.) zamítlo, neboť nezjistilo, že by rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, rozhodnutí se nezakládají na vadách řízení a okolnosti nenasvědčují tomu, že by daň byla doměřena v nesprávné výši.

Krajský soud po projednání případu dospěl k závěru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí vyloučené z přezkumu soudu na úseku správního soudnictví.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení dle § 55b zák .č.

337/1992 Sb. o přezkoumání rozhodnutí se dělí do dvou fází, kdy v prvé fázi instančně vyšší správce daně rozhodne o tom zda přezkoumání rozhodnutí vůbec povolí, či nařídí anebo nepovolí a nenařídí.

Povolením nebo nařízením přezkoumání se přezkoumávané rozhodnutí neruší ani nemění, ale je zahájena druhá fáze řízení t.j vlastní přezkumné řízení.

Teprve v rámci této fáze řízení je vydáno rozhodnutí o výsledku přezkoumání, a to rozhodnutím , kterým je přezkoumávané rozhodnutí zrušeno, nahrazeno nebo změněno, případně pokud je shledáno, že podmínky pro přezkoumání rozhodnutí nebyly splněny , potvrzeno.

V daném případě tím, že správce daně přezkoumání rozhodnutí nepovolil, vyjádřil svůj procesní postoj k důvodům uplatněným stěžovatelem a nepřipustil, aby věc byla znovu otevřena a meritorně projednávána.

Původní pravomocná rozhodnutí zůstala nezměněna a sféra materiálních práv a povinností stěžovatele tak zůstala nedotčena.

V ústavní stížnosti stěžovatel stručně poukazuje na předchozí nálezy Ústavního soudu ( II.ÚS94/96 a II.ÚS 271/96 ) v obdobných věcech, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o povolení přezkumu podle § 55b zák. č.

337/1992 Sb. je meritorním rozhodnutím o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jimiž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech, a má proto hmotněprávní účinek.

S poukazem na tato rozhodnutí Ústavního soudu požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Finanční ředitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení dle ust. § 28 zák.č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení charakteru rozhodnutí, vydaného dle ust. § 55b zák. č.

337/1992 Sb., z hlediska jeho přezkoumatelnosti ve správním soudnictví.

Uvedená problematika byla Ústavním soudem v stěžovatelem citovaných nálezech a v jím uváděném smyslu skutečně pojednána.

V souvislosti s odlišným právním názorem III. senátu Ústavního soudu v obdobné věci, však byla věc dle ust. § 23 zák.č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předložena plénu Ústavního soudu.

Plénum následně rozhodnutím ze dne 19.

12.

2000, pod sp. zn.

Pl.

ÚS 12/2000 -st., podle § 23 cit. zákona, zaujalo stanovisko jehož právní závěr spočívá v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.

Dle názoru pléna by přijetí výkladu, že se v případě rozhodování podle § 55b zák .č.

337/1992 Sb. jedná vždy o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech znamenalo ve svém důsledku, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv, nevyužít prostředků, které jsou k tomu určeny (odvolání, správní žaloba), ale v prodloužené lhůtě dvou let podle ust. § 55b zák .č.

337/1992 Sb. se domáhat přezkoumání rozhodnutí a v případě neúspěchu se obrátit ke správnímu, event.

Ústavnímu, soudu.

V rámci daňového řízení jsou k ochraně práva poskytovány prostředky, které může účastník řízení využít (má na ně právní nárok), tj. prostředky řádné a mimořádné (obnova řízení), event. soudní (správní žaloba).

Vedle toho jsou dány i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b zák .č.

337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a účastník řízení na ně nárok nemá.

V případě rozhodování podle § 55b cit.zákona se jedná o rozhodování o právech a povinnostech daňového subjektu pouze tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.

S ohledem na právní závěry vyjádřené v závazném stanovisku pléna Ústavního soudu nelze považovat právní závěry krajského soudu, uvedené v jeho napadeném rozhodnutí, ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu vydaného dle § 55b zák .č.

337/1992 Sb., za nezákonné či dokonce za protiústavní.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovateli nemohlo být upřeno právo na soudní ochranu ve věci posouzení zákonnosti při rozhodování o vlastním doměření daně, neboť tato rozhodnutí nebyla předmětem řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí.

Stěžovateli ani nebylo bráněno, aby se v souvislosti s řízením ohledně o povolení přezkumu pravomocného rozhodnutí obrátil na soud, jestliže však soud v tomto řízení dospěl k závěru, že není příslušný ve věci jednat a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, nedošlo tímto rozhodnutím k zásahu do základního práva navrhovatele chráněného čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm.a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu