Detail rozhodnutí

IV.ÚS 594/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.594.2000
Datum: 15. 2. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 594/2000 ze dne 15. 2. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti města H., zastoupené Mgr. R. T., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 643/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2000, sp. zn. 11 Co 1095/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá:

Odůvodnění:

Dne 4. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu. Ten vydal ústavní stížností napadený rozsudek, vycházeje ze závazného právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku soudu dovolacího, kterým byly konstatovány nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla na stěžovatele převedena nemovitost v roce 1960. Tím bylo naplněno plně ustanovení § 6 odst. 1 lit. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"),a z těchto důvodů byl stěžovatel povinen uzavřít s restituenty smlouvu o vydání věci. Stěžovatel vytýká soudům, že v jeho věci nebylo dodrženo pravidlo, podle kterého soudy rozhodují na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 o.s.ř.), a pravidlo volného hodnocení důkazů (§ 133 o.s.ř.), kdy tato zásada neznamená volný výběr z důkazů, ale předpokládá posouzení merita všech ve věci rozhodných důkazů. (viz.

III. ÚS 61/94

Stěžovatel namítá, že dovolací soud se v daném případě zabýval pouze jedním z hledisek - výší kupní ceny.

Ve vztahu k reálnosti možnosti prodat nemovitost za uvedenou cenu se Nejvyšší soud ČR opřel pouze o jediný důkaz.

Důkaz byl proveden výslechem svědka, který však byl pouhým zprostředkovatelem při jednání s potenciálními smluvními stranami.

Navíc u svědka nebyla ani potvrzena jeho objektivita.

Stěžovatel proto konstatuje, že závěr dovolacího soudu byl učiněn na základě naprosto nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tudíž jej nelze akceptovat jako právní názor, který by krajský soud zavazoval.

V postupu soudu dovolacího a v důsledku toho i odvolacího, shledává stěžovatel porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které poskytuje každému právo domáhat se stanoveným způsobem ochrany svých práv u nezávislého soudu.

K věci se, dle ustanovení § 42 odst.

4 zákona, vyjádřil i účastník řízení - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 11 Co.

Ta ve vyjádření uvedla, že v uvedené věci rozhodoval soud jako soud odvolací opakovaně, když při předchozím řízení o odvolání dospěl k závěru, že nejsou splněny kumulativně všechny zákonné podmínky, konkrétně, že nebyly prokázány nápadně nevýhodné podmínky.

Jestliže tedy následně dovolací soud konstatoval, že byly splněny předpoklady pro závěr o nápadně nevýhodných podmínkách, krajský soud se nejen cítil, ale byl i vázán tímto právním názorem (§ 243d o.s.ř.), který byl rozhodující pro nové právní posouzení věci odvolacím soudem.

Ve zbytku odkázala předsedkyně senátu na odůvodnění napadeného rozsudku.

K věci se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil také soud dovolací prostřednictvím předsedy senátu 2 Cdon, který uvedl, že Nejvyšší soud ČR byl ve svém rozhodování vázán rozsahem dovolacího návrhu.

V dovolacím řízení proto nemohla být přezkoumávána správnost všech skutkových zjištění, na která odkazuje stěžovatel, a z nichž dovolací soud vycházel při svém rozhodování.

V ostatních věcech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený v uvedené věci Okresním soudem v Opavě pod sp. zn.

7 C 12/92.

Z něj a z ostatních podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Z rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen napadeným rozsudkem soudu dovolacího je zřejmé, že byl učiněn závěr, že k prodeji nemovitosti v roce 1960 sice došlo v tísni, ale nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek (č.l.

85), tak jak předpokládá ustanovení § 6 odst.

1 lit. g) restitučního zákona.

Dovolání pak směřovalo právě a pouze proti závěru soudu odvolacího, kterým nebyly tyto podmínky shledány.

Nejvyšší soud ČR správně konstatoval, že dovoláním nebyl napaden skutkový stav zjištěný soudy prvého a druhého stupně.

Dále uvedl, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat objektivně a nemohou spočívat pouze v subjektivním cítění dotčené osoby.

Následně Nejvyšší soud ČR konstatoval objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v dané věci, když aplikoval právní normy platné v době převodu nemovitosti, kdy kupní smlouva byla vázána na ujednanou cenu, tedy cenu v místě a čase obvyklou, a nikoliv na cenu podle tehdy platných cenových předpisů.

Takovým závěrem byl soud odvolací vázán a jeho následné rozhodnutí vycházelo z toho, že byla kumulativní podmínka tísně a nápadně nevyhovujících podmínek dovolacím soudem konstatována.

Obecné soudy vycházely z platných právních předpisů, tedy postupovaly v souladu čl.

90 Ústavy ČR a zákonem stanoveným způsobem poskytly stěžovateli možnost domáhat se svého práva u nezávislého soudu, jak předpokládá čl.

36 odst.

1 Listiny.

Skutečnost, že soudy ve svém rozhodovacím procesu dospěly k jinému závěru než jaký zaujal stěžovatel, nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdil stěžovatel.

Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, stěžovatel zcela opomněl skutečnost, že soudní moc, tak jak je Ústavou ČR konstituována, je svěřena obecným soudům.

Především ony zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu práv u všech subjektů, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný.

Ústavní soud není oprávněn, jakožto soud stojící mimo soustavu soudů obecných, posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to ani v případě, kdy by se s takovými závěry neztotožňoval.

Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

Jak je již uvedeno, obecné soudy při svém rozhodování nepřekročily rámec základních práv stěžovatele.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst.

2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 15.

2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu