Detail rozhodnutí

IV.ÚS 524/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.524.2000
Datum: 19. 2. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 524/2000 ze dne 19. 2. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 524/2000

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. M., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2000, čj. 28 Cdo 1177/99-183,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

V napadeném rozsudku nebyly totiž vzaty vůbec v úvahu závažné okolnosti týkající se skutkových zjištění , stejně jako námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci, s nimiž se Nejvyšší soud ČR vypořádal zcela obecně a neadekvátně.

Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 6 C 320/91 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15.

1994, čj.

6 C 320/91-104, byla zamítnuta žaloba A.

S. na uzavření dohody o vydání nemovitostí, ve výrocích tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění a závěrů, že kupní smlouva o prodeji těchto nemovitostí byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek.

K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.

1998, čj.

39 Co 265/98, 39 Co 266/98, 39 Co 267/98-157, tak, že rozsudek soudu prvého stupně, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 26.

1998 a opravený usnesením téhož soudu ze dne 26.

1998 v zamítavém výroku o věci samé, změnil tak, že stěžovatelka je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, ve výrocích tohoto rozsudku uvedeného znění.

Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v souzeném případě je splněn i znak nápadně nevýhodných podmínek, za jakých k uzavření kupní smlouvy došlo.

Poskytnutá kupní cena nebyla totiž adekvátním peněžitým plněním, když vyhláška č.

43/1969 Sb. obrážela dělení vlastnictví na osobní a soukromé s důsledky nepřijatelnými v demokratické společnosti.

K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl.

Vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou podle názoru dovolacího soudu dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst.

2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst.

2 (nyní 3) písm. a) - c) občanského soudního řádu.

Posléze uvedené důvody nejsou však v projednávané věci dány.

Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v daném případě vzal v řízení o odvolání za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo, že by v řízení nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Dovolání stěžovatelky tedy v tomto případě směřovala v podstatě proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což za dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst.

3 písm. c) o. s. ř. považovat nelze.

Pokud jde právní posouzení věci, dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 6 odst.

1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb., když vycházel z konkrétních okolností daného případu, a položil také důraz na značně nevýhodné smluvní podmínky při této smlouvě spočívající také v tom, že nebylo zajištěno dosavadní společné bydlení dvou rodin v bytech ve společném domě, jak byli prodávající zvyklí žít poměrně dlouhou dobu a po prodeji byli nuceni si zcela jinak uspořádat své osobní, životní a bytové poměry.

Stěžovatelčiny výtky směřují jednak proti skutkovým zjištěním obecných soudů a hodnocení provedených důkazů, jednak proti právnímu posouzení věci.

Pokud jde o první otázku, není bez významu poukázat na to, že jde o řízení, v němž návrh uplatňující restituční nárok došel soudu již 1.

10.

1991, že v průběhu tohoto řízení byla vyslechnuta celá řada svědků, byly vyžádány znalecké posudky a provedeny i další důkazy.

Ze spisu není zjevno, že by obecné soudy nerespektovaly podmínky daném ustanovením § 132 o. s. ř., takže za tohoto stavu nespadá ani do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy.

Pokud pak jde o právní závěry, na existenci tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst.

1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb. poukazují shodně soudy prvého i druhého stupně a ani Ústavní soud o tomto stavu, konstatovaném i Nejvyšším soudem, nemá pochyb, uváží-li se především, že na původní vlastníky předmětných nemovitostí byl vyvíjen značný tlak, a to kupř. i podáním žaloby ve věci sp. zn.

7 C 323/77 Obvodního soudu pro Prahu 6.

Městský soud v Praze, stejně jako Nejvyšší soud ČR, také řádně zdůvodnily svůj závěr o existenci další podmínky tohoto restitučního důvodu podle citovaného ustanovení, tj. nápadně nevýhodných podmínek, a ani Ústavní soud nespatřuje v tomto jejich závěru důvod, proč by projednávaná věc měla být posunuta do ústavně právní roviny.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. února 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu