Detail rozhodnutí

IV.ÚS 443/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.443.01
Datum: 25. 10. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 443/01 ze dne 25. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.J. a M.J., zastoupených JUDr. I.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Cdo 899/99-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23.

2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.

2001, č.j.

20 Cdo 899/99-104, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.

12.

1998, č.j.

11 Co 542/98-81.

Posledně uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24.

1998, č.j.

11 C 1297/96-65, kterým bylo v právní věci žalobce OSZ určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovateli (žalovanými) a obcí P., jako prodávajícím, ohledně specifikovaných nemovitostí v k. ú.

P., je neplatná.

Obecné soudy dospěly mj. k závěru, že podmínka zveřejnění záměru obce převést její nemovitý majetek splněna nebyla, čehož důsledkem byla absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy, z hlediska § 36a odst.

4 zák.č.

367/1990 Sb., o obcích, a že žaloba na určení, podaná okresním státním zastupitelstvím podle § 42 zák.č.

283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s dobrými mravy.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

V odůvodnění své stížnosti argumentovali tvrzením, že posouzení otázky Nejvyšším soudem ČR, zda žaloba státního zástupce podle § 42 zák.č.

283/1993 Sb., byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst.

1 obč. zák., se zcela vymklo principům spravedlnosti a přirozeného práva.

Jsou dále toho názoru, že aplikace ust. § 42 zák.č.

283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovaným - zjevnou nerovnost.

Dále polemizovali s právními názory Nejvyššího soudu ČR ohledně procesní legitimace státního zastupitelství v občanském soudním řízení, jak vyplývá z cit. ust. § 42.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ústavní stížnost není důvodná a svým rozhodnutím se nemohl dotknout ústavních práv stěžovatelů.

Nemíní-li stěžovatelé dovozovat, že § 42 zák.č.

283/1993 Sb., je protiústavní, jejich tvrzení o nerovnosti účastníků, potažmo o porušení práva na spravedlivý proces, nemůže obstát.

V jejich případě byly splněny všechny podmínky pro vyhovění žalobě o určení neplatnosti.

Jsou-li tedy tyto podmínky, tj. naléhavý právní zájem na určení, neplatnost smlouvy a aktivní legitimace domáhajícího se subjektu, splněny, nemůže soud žalobě nevyhovět, ať žaluje kdokoli.

Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn.

11 C 1297/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý.

V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy.

Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti.

Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR.

V právních závěrech těchto soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

Námitka stěžovatelů, že aplikace ust. § 42 zák.č.

283/1993 Sb., založila mezi procesními stranami - žalobcem a žalovanými - zjevnou nerovnost, fakticky směřuje proti ústavnosti cit. ustanovení.

V tomto směru stěžovatelé však žádný návrh ve smyslu § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), neučinili, přičemž Ústavní soud neshledal důvody k přerušení řízení z vlastního podnětu ve smyslu § 78 odst.

2 zákona.

Svůj názor na toto zmocnění orgánu státu ostatně Ústavní soud vyjádřil již např. v usnesení ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 350/97 , uveřejněném jako usn. č.

58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2001