Detail rozhodnutí

IV.ÚS 337/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.337.2000
Datum: 6. 11. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 337/2000 ze dne 11. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

IV. ÚS 337/2000

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. P.H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 4 To 729/99-174, ze dne 3. 4. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Mostě, čj. 1 T 582/98-141, ze dne 7. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě, čj.

1 T582/98-141, ze dne 7.

1999, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1, 2 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let.

Jeho odvolání proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením, čj.

4 To 729/99-174, ze dne 3.

2000, zamítl.

Trestný čin, za který byl odsouzen, měl stěžovatel spáchat tím, že jako řidič osobního automobilu projevil okamžitou nepozornost a přehlédl po přechodu kráčejícího poškozeného, kterého srazil, způsobil mu tak mnohočetná zranění, na jejichž následky zemřel.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že při šetření prováděném Policií ČR na místě nehody, včetně dokumentace zde pořízené, nebyla dodržena ustanovení § 164 t.ř., a to zvláště odst.

Podal proto návrhy na doplnění důkazů zprávou odboru silniční dopravy Městského úřadu v Mostě, neboť pří vyšetřování nebylo akceptováno, že se nehoda stala v bezprostřední blízkostí křižovatky, na níž probíhaly stavební práce, a na provedení vyšetřovacího pokusu.

Okresní soud v Mostě z uvedeného důvodu nařídil svým usnesením ze dne 30.

1997 vyšetřujícím orgánům provést tento vyšetřovací pokus pro řádné určení místa nehody a následných souvislostí.

Stížnost okresního státního zástupce v Mostě proti tomuto usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem dne 17.

1997 zamítl.

Orgány činné v trestním řízení však vyšetřovací pokus neprovedly a soudní znalec z oblasti dopravy si před vydáním znaleckého posudku v jeho garáži uložené havarované vozidlo vůbec neprohlédl a vycházel pouze z dokumentace založené ve spise.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že náčrtek dopravní nehody neobsahoval měřítko, v němž byl pořízen, fotodokumentace pořízená na místě nehody byla podle jeho názoru neúplná a neodrážela skutečný stav na místě nehody.

Znalecké posudky znalců z oboru dopravy a zdravotnictví, týkající se určení rychlosti jeho vozidla v okamžiku střetu s poškozeným, se rozcházejí, přičemž posudek znalce v oboru dopravy, o nějž soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí, je podle stěžovatelova názoru nedostatečný a odvolací soud měl vyžádat provedení vyšetřovacího pokusu.

Tento pokus, případně posudek dalšího znalce z oboru dopravy, by nepochybně určil správné místo skutečného střetu.

V závěru stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR, a navrhuje proto, aby je Ústavní soud zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn.

1 T 582/98, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v ústí nad Labem.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem uvádí, že vše, co považoval za nutné, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí a ústavní stížnost nepokládá za důvodnou.

Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud konstatoval, že feritům ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatele k průběhu důkazního řízení, přičemž stěžovatel tyto námitky v zásadě uplatnil již v rámci obhajoby v průběhu řízení před oběma obecnými soudy.

Tyto námitky se týkají především stěžovatelova návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, kdy Okresní soud v Mostě k jeho návrhu svým usnesením ze dne 30.

1997 vrátil věc státnímu zástupci k došetření s tím, že je třeba, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, přičemž vyslovil, že má za to, že by měl být proveden vyšetřovací pokus (čl.

71).

Stížnost okresního státního zástupce v Mostě proti tomuto usnesení pak Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl.

Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Mostě v návaznosti na toto usnesení přibral znalce v oboru silniční dopravy k vypracování znaleckého posudku k položeným otázkám s tím, že pokud z předložených důkazních materiálů nelze tyto otázky zodpovědět, nechť je znalcem proveden vyšetřovací pokus (čl..

84-85).

Ve znaleckém posudku znalec na tyto otázky odpověděl s tím, že podklady čerpané ze spisu byly k vypracování znaleckého posudku k položeným otázkám dostatečné, a nebylo tedy třeba vyšetřovací pokus provádět, z čehož vycházely taktéž oba obecné soudy.

V této souvislosti stěžovatel zmínil rovněž námitku, že vyšetřovací pokus, příď. posudek, dalšího znalce z oboru dopravy, by nepochybně určil správné místo skutečného střetu jeho vozidla s poškozeným, když v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí okresního soudu zpochybňoval skutkové zjištění, že k tomuto střetu došlo na přechodu.

Odvolací soud si k těmto námitkám vyžádal doplnění znaleckého posudku (čl..

155-161) a vyslechl zpracovatele posudku v rámci veřejného zasedání.

V odůvodnění svého rozhodnutí se pak podrobně těmito a dalšími stěžovatelovými námitkami uvedenými v odvolání podrobně zabýval, přičemž shledal, že dalšího doplnění dokazování není třeba.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že se rozcházejí posudky znalců z oboru dopravy a z oboru zdravotnictví, týkající se rychlosti v okamžiku střetu s poškozeným.

Tuto námitku stěžovatel uplatňoval již v průběhu řízení před okresním soudem, kdy při hlavním líčení vysvětlil znalec MUDr.

V. rozdílnost metod výpočtů u obou oborů a konstatoval, že v technických vědách lze dojít i k výsledkům přesnějším než ve vědách biologických (čl.

138).

S otázkou středové rychlosti se oba obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádaly.

Ke zpochybnění znaleckého posudku z oboru dopravy stěžovatel dále poznamenává, že znalec před vydáním znaleckého posudku vozidlo neprohlédl a vycházel pouze z dokumentace založené ve spise, která však podle stěžovatelova názoru postrádala náležitosti.

I k této otázce byl znalec vyslechnut odvolacím soudem, kdy uvedl, že před zpracováním posudku mu byl předložen celý spis a snímky zachycující poškození vozidla.

K vypracování posudku, dle něj, nebylo bezprostředně nutné provedení fyzické kontroly vozidla.

Ústavní soud po zvážení všech tvrzení stěžovatele konstatoval, že se odvolací soud jednotlivými stěžovatelem v odvolání vyslovenými námitkami, které stěžovatel uvádí i v ústavní stížnosti, v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim.

Pokud stěžovatel nyní v ústavní stížnosti tyto námitky, s nimiž se již odvolací soud vypořádal, opakuje, staví tak Ústavní soud v podstatě do role další soudní instance, která mu, jak již, dal Ústavní soud opakovaně najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl.

82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst.

6 a § 125 tr.ř.

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením § 2 odst.

6 tr.ř.,.jakož i ustanovením § 125 tr.ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, ,jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami obžalovaného a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly.

Ústavní soud tak neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv z pohledu namítaného porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

90 Ústavy ČR a závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.

Proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. června 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu