Detail rozhodnutí

IV.ÚS 309/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.309.01
Datum: 18. 10. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 309/01 ze dne 18. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 309/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti I., zastoupené JUDr.

M.V., proti postupu, spočívajícím v nečinnosti a průtahům FŘ v řízení o uplatněných odvoláních, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se, s odvoláním na porušení základních práv chráněných čl.

36 odst.

2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo FŘ uloženo, aby nepokračovalo v průtazích ve věcech podaných odvolání proti platebním výměrům F.ú. č.

6/00 ze dne 6.

2000, č.

7/00 ze dne 6.

2000, dodatečnému platebnímu výměru č.

12/00 ze dne 14.

2000, dodatečným platebním výměrům č.

5/00, č.

6/00, č.

7/00, č.

13/00, všechny ze dne 16.

2000, rozhodnutí ze dne 2.

2000, čj.

6230/00/295970/4715, rozhodnutí ze dne 12.

2000, čj.

11291/00/295970/4715, platebnímu výměru č.

14/00, ze dne 16.

2000, a dodatečnému platebnímu výměru č.

16/00 ze dne 22.

2000.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že o uvedených uplatněných podáních nebylo dosud rozhodnuto, podal proto proti postupu F.ú. a FŘ stížnost k Ministerstvu financí ČR, ve které si stěžoval mimo jiné i na průtahy řízení.

Přípisem uvedeného orgánu ze dne 14.

11.

2001 mu bylo sděleno, že jeho podnět nebyl zhodnocen podle vládní vyhlášky č.

150/1958 Ú.l., neboť podání se týká řízení podle zákona č.

337/1992 Sb. a v intencích tohoto zákona bude vyřízeno.

O podaných odvoláních však nadále nebylo rozhodnuto a vůči stěžovateli ani nebyl učiněn žádný úkon, který by vyřízení nasvědčoval.

Stěžovatel je přesvědčen, že průtahy v řízení jsou nepřiměřené, jednání finančních orgánů považuje za šikanózní, neboť je mu v rozporu se zákonem zadržován nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty a na stěžovateli je v podstatě vynucováno úvěrování České republiky, přičemž doposud nemá možnost obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání napadených rozhodnutí.

Stěžovateli také hrozí v souvislosti s průtahy řízení i újma, spočívající v hrozbě zahájení exekučního řízení s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí.

FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že důvodem neukončení stížností dotčených odvolacích řízení je složitost těchto daňových řízení, jejichž předmětem je posouzení oprávněnosti uplatnění vysokých částek odpočtů daně z přidané hodnoty, konkrétně souvisejících se zdanitelnými plněními (dodávkami zboží), deklarovanými subjekty navzájem personálně propojenými, kde existuje důvodné podezření o spekulativnosti deklarovaných obchodních případů (tzv. řetězce firem) a návazně tak pochybnost o stěžovatelem uplatněných odpočtech daně z přidané hodnoty.

Dotčená zdanitelná plnění byla v průběhu odvolacích řízení předmětem dalších šetření probíhajících v rámci jiných daňových řízení, přičemž výsledky těchto řízení mohou mít relevantní dopad na meritum rozhodnutí ve věcech odvolání stěžovatele.

Proto před jejich uzavřením, tj. bez znalosti výsledků, účastník nemohl o odvoláních stěžovatele rozhodnout.

Správnost rozhodnutí o odvoláních stěžovatele také může významně ovlivnit výsledek řízení o povolení obnovy řízení ve věci, kde předmětem rozhodování byly taktéž otázky související se stěžovatelem uplatňovanými odpočty daně z přidané hodnoty, přičemž jeho znalost je skutečností rozhodnou pro správné stanovení daňové povinnosti stěžovatele.

FŘ je přesvědčeno, že i kdyby časová dimenze v rozhodování předmětných věcí byla označena za průtah v poměru ke lhůtám rozhodování o odvolacích řízeních standardní složitosti, nešlo by o průtah zbytečný, ale o zcela odůvodněný postup odvolacího orgánu, který je povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, není přitom vázán jen návrhy daňových subjektů a má zákonem danou možnost přihlédnout i ke skutečnostem neuplatněným v odvolání, které mohou mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí (§ 31 odst.

2, § 50 odst.

3 zákona č.

337/1992 Sb.).

Odmítlo i námitku ohledně nečinnosti odvolacího orgánu, a to s poukazem na specifičnost daňového řízení, kdy odvolací orgán při rozhodování o odvolání proti platebním výměrům nenařizuje ve věci jednání a vůči odvolateli v průběhu odvolacího řízení ani v zásadě jiný aktivní procesní úkon, než doručení vlastního rozhodnutí, učinit de facto nemusí.

Nesouhlasí s námitkou stěžovatele ohledně šikanózního jednání, který dle jeho názoru zcela pomíjí podstatu a funkci opravných prostředků, jimiž má právě být zajištěna možnost nápravy případných nesprávností či nezákonnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyžádanými spisy F.ú. a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z doplňujícího podání finančního ředitelství ze dne 28.

2001, podloženého spisovým materiálem, je zřejmé, že F.ú., neuznal v případě stěžovatele daň na vstupu za rok 1999, za údajně simulovaná zdanitelná plnění od firmy A., personálně a majetkově propojené se stěžovatelem, přičemž zboží, které mělo být dodáváno od firmy A., pocházelo od dodavatelů rovněž personálně a majetkově propojených se společností I., i A.

Obdobně správce daně neuznal stěžovateli ani daň na výstupu za faktury, simulující prodej tohoto zboží dalším osobám, opět majetkově a personálně propojeným s jmenovanými subjekty.

F.ú. proto dospěl k závěru, že se v daném případě jde o spekulativní jednání několika smluvených osob, které formálně právními úkony zastírají skutečný obsah svého jednání a které nelze kvalifikovat jako podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst.

1 zákona č.

513/1991 Sb., ani toto podnikání považovat za zdanitelné plnění ve smyslu ustanovení § 2 odst.

1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty.

K tomuto podání finanční ředitelství přiložilo podrobně zpracované schéma personálního a majetkového propojení jednotlivých firem, ze kterého vyplývaly personální vazby mezi jednotlivými obchodními subjekty v příslušných časových obdobích včetně velikosti jejich obchodních podílů.

V přehledu byl rovněž vyznačen směr prodeje zboží.

Připojený spisový materiál, týkající se odvolání stěžovatele, obsahoval i výpisy z obchodního rejstříku, ze kterých uvedené skutečnosti vyplývaly.

FŘ dále uvedlo, že vzhledem k tomu, že dosud nenabylo právní moci rozhodnutí finančního ředitelství v odvolacím řízení proti rozhodnutí F.ú., o obnově řízení podané daňovým subjektem A., a toto řízení se přímo týká fakturace předmětného zpochybňovaného zdanitelného plnění z této firmy do společnosti I., nelze dosud o odvolání rozhodnout, neboť by mohlo dojít k porušení právní jistoty subjektu I., která je osobou blízkou (ve smyslu § 6 zákona o dani z přidané hodnoty) společnosti A., a má tudíž přehled o jeho krocích.

FŘ výslovně uvedlo, že ihned po splnění této podmínky bude o výše uvedených 11 odvoláních společnosti I., rozhodnuto, neboť nejsou známy již žádné další překážky.

Ústavní soud, aniž by v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti, směřující proti průtahům správního řízení, zaujímal stanovisko k správnosti postupu finančního úřadu, který považoval úkony stěžovatele za úkony simulující skutečný obsah jednání stěžovatele, neboť v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, musí připustit, že ačkoliv doba, po kterou dosud nebylo o odvoláních stěžovatele rozhodnuto, je neobvykle dlouhá, na straně správce daně jsou závažné důvody, pro které nelze hodnotit jeho postup, v souvislosti s vyřizováním případu, jako nečinnost, či neopodstatněné průtahy řízení.

Z předloženého spisového materiálu je zřejmá majetková a personální propojenost jednotlivých obchodně zúčastněných společností, pro kterou závěry finančních orgánů, že je nezbytné posuzovat uplatněná odvolání stěžovatele ve vazbě s daňovým řízením probíhajícím u jeho obchodních partnerů, lze považovat za postup odpovídající příslušným ustanovením zákona č.

337/1992 Sb. a návazně na tuto skutečnost hodnotit i lhůtu, ve které je o odvoláních rozhodováno.

Ústavní soud nedospěl ani k názoru, že by postup finančního ředitelství bylo možné kvalifikovat jako nečinnost, neboť je zřejmé, že toto se odvoláním stěžovatele zabývalo, když jej hodnotilo ve vazbě na další samostatně probíhající a související daňová řízení a dospělo k závěru, že je nezbytné vyčkat jejich výsledku.

Ústavní soud přihlédl i ke sdělení finančního ředitelství, dle kterého ihned po právní moci rozhodnutí o obnově souvisejícího daňového řízení (tedy rozhodnutí již vydaného) bude o odvoláních stěžovatele rozhodnuto s tím, že pokud by se tak nestalo, má stěžovatel možnost znovu se obrátit na Ústavní soud.

K námitce týkající se vykonatelnosti odvoláním napadených platebních výměrů odkazuje Ústavní soud na možnost danou ustanovením § 60 zákona č.

337/1992 Sb.

S ohledem na uvedené okolnosti nepovažoval Ústavní soud v tomto konkrétním případě postup správce daně, který je ze zákona povinen dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a využívat všech prostředků, jimiž lze tyto skutečnosti ověřit, za postup, který by ve vazbě na lhůtu, ve které je rozhodováno, bylo možno považovat za postup vybočující z mezí ústavnosti z důvodů neopodstatněných průtahů či nečinnosti správního orgánu.

Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a nezbylo mu než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu