Detail rozhodnutí

IV.ÚS 305/01

Soud

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:4.US.305.01

Datum

21. 9. 2001

Stav textu

plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 305/01 ze dne 21. 9. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti manželů MUDr. Z.Č. a MUDr. K.Č., zastoupených JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 710/99., takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22.

5.

2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20.

2.

2001, sp. zn.

20 Co 710/99, kterým byl mj. pravomocně zamítnut jejich návrh na vydání specifikovaných nemovitostí, včetně rekreační chaty, v k.ú.

Ú., s odůvodněním, že nejsou státními občany České republiky a tudíž nesplňují podmínku dle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl.

90 věta první Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.

11 věta první a druhá Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Nesouhlasí s právním posouzením jejich věci, jak bylo provedeno obecnými soudy.

Uvedli, dne 9.

2.

1990 pozbyli československé státní občanství a k dnešnímu dni nenabyli české státní občanství, i když o to velmi stáli.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31.

8.

1981, sp. zn.

5 T 407/81 byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku.

Tento rozsudek byl stejným soudem v roce 1990 zrušen v neveřejném zasedání, a to dle ust. § 2 odst.

1 písm. d) zák.č.

119/1990 Sb., a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, a to k datu jejich vydání.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že zrušením těchto rozhodnutí se obnovil stav před jejich vynesením a tedy i jejich právo vlastnické k předmětným nemovitostem.

Zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, stanovil pouze způsob resp. postup, jakým se má rehabilitovaná osoba domáhat vydání věci a nic nemohl změnit na tom, že k majetku, který propadl státu, se vlastnictví obnovilo původním osobám a to bez rozdílu, přičemž poukázali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

I.

ÚS 117/93 .

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, v odpovědi na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn.

38 C 129/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentaci dovolávající se právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 2.

2.

1995, sp. zn.

I.

ÚS 117/93 (Sbírka nálezů a usnesení, sv.

3, nález č.

7), tedy že zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné, a výslovně nic nezměnil na tom, že v důsledku zrušení rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví majetku.

Uvedený názor byl ovšem postupem dle § 23 zákona č.

Uvedený názor byl ovšem postupem dle § 23 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), překonán, a to stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11.

3.

1997, sp. zn.

Pl.

ÚS st.

4/97 (viz nález ze dne 28.

4.

1997, sp. zn.

IV.

ÚS 20/97 , publikovaný pod č.

45, Sbírka nálezů a usnesení, sv.

7), dle něhož pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst.

2 zákona č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání ust. § 23 odst.

2 zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Uvedeným stanoviskem pléna, i nálezem ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 20/97 , je senát Ústavního soudu vázán ve smyslu § 23 zákona a v daném případě neshledal důvody se od něj odchylovat.

Proto má zato, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2001