Detail rozhodnutí

IV.ÚS 28/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.28.01
Datum: 22. 3. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 28/01 ze dne 22. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 28/01

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) M.S., 2) E.N., 3) V.S., 4) R.S., všech zastoupených JUDr. B.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2000, čj. 28 Ca 711/98-28, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 9. 10.1998, zn. PÚ 215/95, spojená návrhem na zrušení ustanovení § 859 odst. 2 občanského zákona, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, pozemkového úřadu, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení § 9 odst.

2 a 3 zákona č.

229/1991 Sb., mezi stěžovateli a obchodní společností A., jako osobou povinnou, týkající se nemovitostí v katastrální území T. konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho porušují jejich ústavně zaručené právo na dědění.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že v souladu se závětí paní A.P. bylo k předmětným nemovitostem vloženo v roce 1938 vlastnické právo pro paní M.R. s omezením fideikomisární substituce ve prospěch F.S., případně V.S.

Předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1949 postupem podle zákona č.

46/1948 Sb., M.R. zemřela v roce 1964.

Ve své závěti sice předmětné pozemky neuvedla, neboť v té době již nebyly v jejím vlastnictví, stěžovatelé však vyvozují, že pokud by k přechodu na stát nedošlo, byla by M.R. při sepisování závěti vázána omezením vyplývajícím z fideikomisární substituce podle závěti A.P.

Protože F.S. zemřel ještě dříve než M.R., přešlo by vlastnické právo k nemovitostech po její smrti na V.S. a po jeho smrti v roce 1986 na jeho zákonné dědice, stěžovatele.

Stěžovatelé se tedy považují za tzv. fideikomisární substituty podle poslední vůle A.P. a v souladu se zastávaným výkladem tohoto institutu Nejvyšším soudem ČR za dědice ze závěti pro účely ustanovení §4 odst.

2 písm. a), resp. písm. b) zákona o půdě, tj. za osoby oprávněné uplatňovat nárok na vydání předmětných nemovitostí.

Pozemkový úřad a správní soud však zaujaly ohledně jejich aktivní legitimace odlišný právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, a proto žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Společně s ústavní stížností spojili návrh na zrušení ustanovení § 859 odst.

2 občanského zákona, na základě kterého od 1.

1964 zanikla všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví, neboť mají za to, že je v rozporu s ustanovením čl.

11 Listiny.

Žádostí ze dne 5.2.

2001 stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

O restitučním nároku stěžovatelů rozhodoval v prvém stupni Magistrát hl. m.

Prahy, pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 9.

10.1998, zn.

PÚ 215/95, podle ustanovení § 9 odst.

2 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.

Podle ustanovení § 9 odst.

2 zákona č.

229/1991 Sb., dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem.

Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad.

Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.

Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jejich případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že nejsou vlastníky nemovitostí, na které vznesli restituční nárok.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti odmítnout.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod nejen pro rozhodování o navrženém odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, ale i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení ustanovení § 859 odst.

2 občanského zákona, neboť stěžovatelé za daného stavu věci nejsou k podání tohoto návrhu zjevně oprávněni.

Proto byl jejich návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) a ustanovení § 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu