Detail rozhodnutí

IV.ÚS 186/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.186.01
Datum: 30. 5. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 186/01 ze dne 30. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 186/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing.

Z.B., zastoupeného JUDr.

L.K., proti sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 26.

2001, čj.

391/11172/2001, za účasti Ministerstva financí ČR, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

11 odst.

5 Listiny základních práv a svobod, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného oznámení, kterým byl vyrozuměn o odložení jeho opakované žádosti o prominutí důchodové daně za rok 1990 ve výši 39.100,- Kč , za rok 1991 ve výši 793.600,- Kč a penále ve výši 832.700,- Kč.

V ústavní stížnosti uvádí, že dne 5.

1998 podal u Ministerstva financí ČR opakovanou žádost o prominutí penále z doměrku na důchodové dani za roky 1990 a 1991.

Podáním ze dne 14.

12.

1998 žádost doplnil tak, že žádá i o prominutí doměřené důchodové daně.

Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 22.

1999, čj.

391/93 371/98, jeho žádosti částečně vyhovělo a prominulo mu penále ve výši 423.647,- Kč.

Přípisem ze dne 30.

11.

1999 stěžovatel upozornil, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o prominutí penále, nikoliv o prominutí daně.

Ministerstvo financí ČR stěžovateli ústavní stížností napadeným oznámením sdělilo, že jeho opakovanou žádost o prominutí důchodové daně a penále s odkazem na ustanovení § 55a zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č.

337/1992 Sb.) odkládá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí důvody, pro které došlo na základě daňové kontroly, provedené v roce 1992, dle jeho názoru k nesprávnému vyměření důchodové daně a z této skutečnosti dovozuje nárok na prominutí daně včetně penále.

Je přesvědčen, že závěry Ministerstva financí ČR, dle nichž nejsou ve věci dány podmínky pro prominutí důchodové daně z důvodů nesrovnalostí, vyplývajících z uplatňování daňových předpisů a že není třeba odstranit tvrdost vůči stěžovateli, jsou v natolik extrémním rozporu s konkrétními okolnostmi dané věci, že byla porušena jeho základní práva.

Přestože na prominutí daně dle ustanovení § 55a zákona č.

337/1992 Sb. není nárok, zákon stanoví podmínky, za kterých tak lze učinit, a jedná se tedy o opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým může být zasaženo základní právo stěžovatele.

Ani okolnost, že zákon nestanoví povinnost rozhodnutí o žádosti o prominutí daně a penále odůvodnit, nezbavuje Ministerstvo financí ČR každou věc z hlediska ustanovení § 55a zákona č.

337/1992 Sb. pečlivě přezkoumat, přičemž stěžovatel má mít právo znát, jakými úvahami se Ministerstvo financí ČR ve svém postupu řídilo, a to zejména vzhledem k tomu, že nejdříve bylo na základě téže žádosti rozhodnuto o částečném vyhovění a posléze byla dne 26.

2001 bez dalšího posouzení odmítnuta.

Stěžovatel poukázal na to, že vysokou a nespravedlivě mu doměřenou daň zaplatil, penále představující 100 % daňové povinnosti je nepřiměřeně tvrdé a neadekvátní k nenávratnému odepisování nesrovnatelně vyšších částek krachujících bank a podniků, kdy ztráta je přenášena na všechny daňové poplatníky.

F.ú. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v případě žádosti o prominutí daně a penále ze dne 5.

1998 se jednalo o opakovanou žádost, o které již bylo Ministerstvem ČR rozhodováno (rozhodnutí ze dne 22.

1994 a ze dne 24.

1995).

Těmto předchozím žádostem nebylo vyhověno, neboť se nejednalo o nesrovnalost, vzniklou v souvislosti s uplatňováním daňového zákona, ale o dodanění z důvodu porušení právního předpisu.

Vzhledem k tomu, že dne 11.

11.

1996 stěžovatel uhradil doměrky důchodové daně za rok 1990 a 1991, bylo mu rozhodnutím ze dne 22.

1999 prominuto penále přesahující doměřenou daň.

Další žádost stěžovatele ze dne 30.

11.

1999 o prominutí již uhrazeného doměrku důchodové daně a penále, ve které stěžovatel uvádí tytéž důvody jako v předchozích žádostech (tj. neopodstatněná domněnka, že důchodové dani podléhaly jen příjmy dosažené z činnosti zapsané v obchodním rejstříku, která však odporuje ustanovení § 3 odst.

1 zákona č.

157/1989 Sb., ve znění zákona č.

108/1990 Sb.), byla proto odložena v souladu s ustanovením § 55a odst.

3 zákona č.

337/1992 Sb.

Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem a ověřil uváděná tvrzení, dospěl k závěru, že není důvodná.

Dle ustanovení § 55a zákona č.

337/1992 Sb. platí, že byla-li žádost o prominutí daně zamítnuta, lze novou žádost podat nejdříve po šedesáti dnech ode dne doručení zamítavého rozhodnutí.

V této nové žádosti nemohou být uplatněny stejné důvody, které již obsahovala žádost původní.

Při opakování již odmítnutých důvodů bude nová žádost bez posouzení odložena.

O odložení musí být žadatel vyrozuměn.

Z výše uvedeného zcela jednoznačně vyplývá a stěžovatel rovněž potvrzuje, že v dané věci se jedná o opakovanou žádost o prominutí daně a jejího příslušenství, přičemž stěžovatel ve svých žádostech na podporu svého požadavku uvádí totožné argumenty.

Jeho žádosti již byly ve smyslu ustanovení § 55a posouzeny a zamítnuty, částečně bylo pouze vyhověno jeho poslední žádosti, když mu vzhledem k doplacení doměrku daně bylo prominuto neuhrazené penále, přesahující nedoplatek vlastní daně (Ministerstvo financí ČR tak ve vyhovující části rozhodnutí ve vztahu k příslušenství daně aplikovalo část ustanovení § 55a odst.

1 zákona č.

337/1992 Sb., která u příslušenství umožňuje jeho prominutí tzv. z důvodů tvrdosti).

Za této situace nelze považovat postup ministerstva financí ČR, které v souladu s odst.

3 ustanovení § 55a zákona č.

337/1992 Sb. stěžovatelovu opakovanou žádost odložilo, za nezákonný či protiústavní, neboť za jinou skutečnost než dosud uváděnou nelze považovat to, že stěžovatel dobrovolně zaplatil dlužný nedoplatek daně, o jehož prominutí žádá.

K další námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že pokud zákon v odst.

4 citovaného ustanovení výslovně upravuje, že rozhodnutí o prominutí daně není třeba odůvodňovat a dle odst.

3 tohoto ustanovení postačí žadatele pouze vyrozumět o jeho odložení, není možné extenzivním výkladem zastávaným stěžovatelem v podstatě měnit stávající právní úpravu dané problematiky v rozporu s úmyslem zákonodárce.

Pokud jde o námitky, ve kterých stěžovatel namítá, že došlo k nesprávnému a nespravedlivému doměření vlastní daně, bylo na místě, aby je uplatnil ve vztahu k původním rozhodnutím finančních orgánů o doměření důchodové daně za zdaňovací období roku 1990 a 1991 a využil v tomto směru všech procesních prostředků včetně soudního přezkumu k ochraně svého práva.

Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány, není však ve vztahu k těmto orgánům další přezkumnou či odvolací instancí a pokud tyto orgány postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat.

Uvedené se plně vztahuje i na oprávnění Ministerstva financí ČR posoudit, zda jsou dány mimořádné důvody pro prominutí daně, uložené na základě rozhodnutí, a v případě příslušenství daně oprávnění tak učinit i z důvodů odstranění tvrdosti.

Ústavní soud tedy neshledal v souvislosti s rozhodováním o opakované žádosti o prominutí daně a jejího příslušenství porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod, neboť Ministerstvo financí ČR postupovalo zcela v intencích zákona a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

K namítanému porušení čl.

11 odst.

5 Listiny základních práv a svobod, kterým je stanoveno, že daně lze ukládat jen na základě zákona, rovněž nemohlo už z povahy věci dojít, neboť v dané věci nešlo o uložení daňové povinnosti, ale o prominutí povinnosti již stanovené, na než navíc není právní nárok.

Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo, než návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu