Detail rozhodnutí

IV.ÚS 172/01

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.172.01
Datum: 30. 8. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 172/01 ze dne 30. 8. 2001 U 26/23 SbNU 339 Aplikace § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (zákon č. 198/1993 Sb.)

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F.W., zastoupeného JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2000, čj. 27 Rto 3/2000-28, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě zrušil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.

2000, čj.

Nt 218/99-20, a sám rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení v návrhu označených rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, stěžovatel uvádí, že se v rámci přezkumného řízení podle zákona č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, domáhal zrušení výroku o vině obsaženém v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci z roku 1975 a zrušení vadných rehabilitačních rozhodnutí.

Jeho návrh však obecné soudy zamítly, s čímž stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12.

2001, sp. zn.

II.

ÚS 187/2000 , který řeší zcela analogickou věc.

Stěžovatel na argumentaci v nálezu obsaženou v plném rozsahu odkazuje, namítá porušení ústavně zaručených práv ve stejném rozsahu a stejné specifikaci a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn.

Nt 218/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel z důvodu svědomí a náboženského vyznání odmítl v roce 1975 vykonat třítýdenní vojenské cvičení.

Za to byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16.

1975, sp. zn.

T 43/75, odsouzen podle ustanovení § 269 odst.

1 trestního zákona, v tehdy platném znění, k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně.

V přezkumném řízení podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 21.

1992, sp. zn 1 Rtv 34/92, tento rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody (jakož i rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující) a rozsudkem z téhož dne pod stejnou spisovou značkou rozhodl o upuštění od potrestání, když výrok o vině zůstal nezměněn.

Protože stěžovatel měl za to, že v rehabilitačním řízení měl být zproštěn nejen trestu, ale i viny, a protože nový přezkum podle zákona č.

119/1990 Sb. byl již vyloučen, domáhal se nápravy návrhem na přezkumné řízení s odkazem na ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb.

Jeho návrh Okresní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 7.

2000, čj.

Nt 218/99-20, s tím, že v řízení podle § 6 zákona č.

198/1993 Sb. nelze rozhodovat o změně výroku o vině.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě.

Stížnostní soud napadené usnesení okresního soudu zrušil a usnesením ze dne 27.

2000, sp. zn.

27 Rto 3/2000, rozhodl o návrhu stěžovatele zamítavým výrokem.

V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb. lze rozhodovat o zrušení nebo zmírnění trestu za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č.

119/1990 Sb.

Na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst.

1 trestního zákona, platného do roku 1990, se vztahuje přezkumné řízení podle ustanovení § 4 zákona č.

119/1990 Sb., které již proběhlo.

Podle názoru stížnostního soudu by bylo v zásadním rozporu s ustanovením § 6 zákona č.

198/1993 Sb., pokud by bylo rozhodnuto, že se vztahuje na trestné činy, na které dopadá zákona o soudní rehabilitaci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že namítá porušení ústavně zaručených práv ve stejném rozsahu a stejné specifikaci jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn.

II.

ÚS 187/2000 , bližší ústavně právní argumentaci neuvedl.

Ze spisu sp. zn.

II.ÚS 187/2000 Ústavní soud zjistil, že pod touto spisovou značkou Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele J.M., který napadl usnesení obecných soudů, zamítajících jeho návrh na provedení přezkumného řízení podle zákona č.

198/1993 Sb. s tvrzením, že porušují jeho práva ústavně zaručená v čl.

6 odst.

1 a čl.

9 odst.

1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

15 odst.

1, 3 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, čl.

18 a čl.

29 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl.

18 odst.

1, 2, 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

J.M. byl stejně jako stěžovatel uznán vinným trestným činem podle ustanovení § 269 odst.

1 trestního zákona, ve znění platném před rokem 1990, a odsouzen k trestu odnětí svobody, byl účasten rehabilitačního řízení podle zákona č.

119/1990 Sb., ve kterém příslušný vojenský obvodový soud zrušil pouze výrok o trestu, a nikoliv o vině, a to z důvodů obdobných jako ve stěžovatelově případě.

Ústavní soud s přihlédnutím k totožnému předmětu obou ústavních stížností a ke skutečnosti, že stěžovatele zastupuje v řízení před Ústavním soudem stejný právní zástupce, akceptoval stěžovatelův odkaz na ústavně právní argumentaci uplatněnou v jiné věci jiným stěžovatelem a nepovažoval za nutné vyzývat k odstranění vad a doplnění projednávané ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nálezem druhého senátu Ústavního soudu ( sp. zn.

II.ÚS 187/2000 ), jehož se stěžovatel dovolává, byla zrušena usnesení obecných soudů, které zamítly návrh žalobce na přezkumné řízení podle zákona č.

198/1993 Sb., s cílem dosáhnout zrušení výroku o vině s odůvodněním, že podle citovaného zákona lze zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoliv výrok o vině, a jednak s tím, že nejde o věc, na niž se nevztahuje zákon č.

199/1990 Sb.

Z odůvodnění nálezu sp. zn.

II.ÚS 187/2000 vyplývá, že Ústavní soud zaujal k oběma otázkám názor odlišný, když uvedl, že "záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem" a že "rehabilitaci nelze zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině".

Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl v souvislosti s posuzováním projednávané ústavní stížnosti k názoru odchylnému od názoru vyjádřeného v označeném nálezu, a proto předložil vzniklou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 23 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s odůvodněním, že předpokladem aplikace ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb. je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitační zákon, což není případ trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst.

1 trestního zákona, ve znění platném do roku 1990, neboť tento je obsažen v § 4 písm. e) zákona č.

119/1990 Sb.

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 26.

2001 přijalo stanovisko sp. zn.

Pl.ÚS-st.-14/01, dle něhož, jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č.

119/1990 Sb., nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb.

Čtvrtý senát Ústavního soudu je stanoviskem pléna vázán a na jeho závěry v projednávané věci plně odkazuje.

V daných souvislostech se tak jeví přezkoumávané usnesení Krajského soudu v Ostravě jako ústavně konformní a tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. července 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu