Detail rozhodnutí

III.ÚS 745/2000

Soud: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.745.2000
Datum: 5. 3. 2001
Stav textu: plný text dostupný

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 745/2000 ze dne 3. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaného R.

S., zast.

Mgr.

B., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

8 To 114/2000, ze dne 4.

10.

2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

2 T 90/99, ze dne 14.

2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel se domáhal návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 18.

12.

2000 zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

8 To 114/2000, ze dne 4.

10.

2000 a s ním spojeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

2 T 90/99, ze dne 14.

2000 s tím, že oběma rozhodnutími bylo zasaženo jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces vyjádřené v ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl shora citovaným (napadeným) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst.

1, 2 písm. h) trestního zákona (dále tr. zák.), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst.

1 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal navrhovatel odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze a ten odvolání usnesením, sp. zn.

8 To 114/2000, ze dne 4.

10.

2000 podle § 256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl.

V rámci podaného odvolání (v jeho důvodech) polemizoval navrhovatel s provedenými důkazy s tím, že šlo o důkazy nepřímé bez řádné důkazní hodnoty, zejména i stran učiněných svědeckých výpovědí (především svědka, který byl slyšen v režimu utajení) a také s návrhem na doplnění dokazování.

Odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, kterým odvolání navrhovatele zamítl argumentoval tím, že v rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli neshledal pochybení (zejména i z hlediska procesních výtek).

Konstatoval, že jeho právo na obhajobu bylo respektováno, nedošlo k jeho krácení, a to ani v rámci výslechu utajeného svědka, kdy bylo důsledně postupováno z hlediska příslušných ustanovení trestního řádu (§ 55 odst.

2, § 209 odst.

1), když postavení tohoto svědka bylo soudem stanoveno objektivně za dodržení všech podmínek, které se z hlediska trestního řádu na jeho výslech vztahují.

Dále poukázal na obsáhlost provedeného dokazování, jeho pečlivé a všestranné vyhodnocení, které považoval za úplné a tedy poskytující dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu.

Vyjádřil se k jednotlivě provedeným důkazům s tím, že byly provedeny v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem), když nalézací soud nepochybil ani v právním hodnocení věci, vycházeje právě z dokazování vedeného v odpovídajícím rozsahu i kvalitě, což umožnilo nalézacímu soudu učinit i oprávněný závěr o kvalifikaci jednání navrhovatele a tak vyslovit i jeho vinu.

Proti označenému rozhodnutí podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti v rámci které navrhl zrušit uvedená rozhodnutí, a to soudů obou stupňů.

V odůvodnění svého návrhu pak odkázal na důvody uplatněné ve svém odvolání ze dne 10.

2000 a dne 25.

2000, které podal v řízení před obecnými soudy.

Uvedl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (opětovný výslech svědka, kriminalistická expertiza ohledně stop krve na koberci v jeho autě, výpis telefonních hovorů z mobilního telefonu poškozeného), kdy tyto důkazy mohly svědčit v jeho prospěch.

Takto měl zato, že dokazování vedené v jeho věci bylo konáno tendenčně a v jeho neprospěch.

Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo zapotřebí provést další (navrhované) důkazy porušil tak ustanovení čl.

8 odst.

2 Listiny a zejména čl.

36 odst.

1 Listiny a v konečném důsledku tak právo navrhovatele na spravedlivý proces.

Na vyžádání ústavního soudu se k podanému návrhu vyjádřil i Vrchní soud v Praze, když Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že důvody uváděné navrhovatelem jsou identické s důvody, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy.

Ty se jimi zabývaly a také se s nimi vypořádaly (reagovaly na ně).

Pokud neakceptovaly návrhy na doplnění dokazování, postupovaly dle zásady volného hodnocení důkazů v souladu s ust. § 2 odst.

6 tr.ř.

V tomto směru také účastník řízení odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu také s tím, že Ústavní soud není další soudní instancí, není tak oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy za předpokladu, že jejich rozhodovací činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Protože k takovému zásahu nedošlo, má za to, že podaný návrh byl měl být dle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnut.

Po zvážení skutečností plynoucích z příslušných spisových materiálů, argumentace užité navrhovatelem i účastníkem řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem podaného návrhu je tvrzení, že v napadené věci vedené dokazování nebylo činěno objektivně a úplně.

Těmto výhradám však nelze přisvědčit.

I Ústavní soud (stejně jako odvolací soud, který v předmětné věci rozhodoval) je přesvědčen o tom, že provedené dokazování bylo vedeno v rozsahu, který umožnil obecným soudů závěr, ke kterému v jeho rámci dospěly a bylo konáno způsobem, který předpokládá příslušný procesní předpis, kterého ve věci bylo užito (trestní řád).

Obecné soudy vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí užití postupu dle § 55 odst.

2 tr.ř., zákonem odpovídajícím způsobem hodnotily i další svědecké výpovědi.

Stejným způsobem postupovaly i stran otázek v souvislosti s nalezením mobilního telefonu prokazatelně patřícímu poškozenému.

Z pohledu provedeného dokazování lze uzavřít znovu s tím, že jeho rozsah byl takový, že bez dalšího umožnil obecným soudům učinit přesvědčivý závěr o vině.

Takto ani Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že namítaným postupem obecných soudů bylo zasaženo navrhovatelovo právo na spravedlivý proces vyjádřené označenými čl.

8 odst.

2 Listiny a čl.

36 odst.

1 Listiny.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2001 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu